Článek
Den mých čtyřicátin začal úplně obyčejně. Ráno do kanceláře, porada, maily, rychlý oběd u počítače, další maily. V hlavě jsem měla jen to, že večer ke mně přijdou lidi a že bych aspoň měla vysát a koupit chlebíčky. Z práce jsem odcházela později, než jsem chtěla, takže jsem domů prakticky doběhla, bezmyšlenkovitě uklidila to nejhorší a začala krájet zeleninu, když už někdo zvonil. Najednou byl byt plný lidí, smíchu, skleniček a řečí o tom, jak mám všechno krásně zařízené. Poslouchala jsem poznámky o tom, jak je super mít vlastní byt v Praze, dobrou práci a žádné závazky, a přitom jsem vnímala, jak jsem vyčerpaná a jak moc se mi nechce myslet na to, že takhle má vypadat moje další dekáda.
Když po oslavě zůstane jen ticho a cizí role
Když poslední host odešel a za dveřmi se zavřelo to povinné veselí, zůstalo po něm prázdno a strašné ticho. V kuchyni nedojedené zbytky, upatlané skleničky, povadlé balonky. Sedla jsem si na linku, opřela se o skříňku a prostě se rozbrečela. Ne proto, že by se stalo něco konkrétního, ale spíš z celkové únavy a zvláštního pocitu, že jsem ten večer jen odehrála roli člověka, kterým se ode mě čeká, že budu. Ráno jsem se probudila s kocovinou, ale víc než hlava mě bolela představa dalšího týdne. Vytáhla jsem sešit, který normálně používám na pracovní poznámky, a začala jsem si psát, co mi na mém životě vadí. Vypsala jsem práci, tempo, věčný pobyt v kanceláři bez denního světla, večery v bytě, který splácím hlavně proto, aby měly kde stát krabice a skříně.
Řekla jsem si, že nejdřív zkusím malé změny, abych měla jistotu, že nepřeháním. Domluvila jsem se v práci, že dočasně nebudu brát přesčasy, snažila jsem se odcházet včas. Přihlásila jsem se na večerní jógu a párkrát jsem si skutečně dopřála, že jsem po šesté hodině seděla doma bez notebooku. Jenže maily a úkoly se hromadily, objevovaly se další projekty a já jsem začala cítit tlak, že tím vlastně dávám najevo menší nasazení. Když jsem šéfovi popsala, že jsem unavená a potřebuju trochu ubírat, vrátilo se mi v různých obměnách, že je náročné období a že by bylo dobré zabrat. Cestou domů jsem seděla v metru, koukala na reklamy a došlo mi, že mě u téhle práce nedrží loajalita ani radost, ale hypotéka na byt, který stejně jen obývám po večerech.
„Co kdyby“ se promění v reálnou možnost
Myšlenka prodat byt se objevila nejdřív jen jako takové pobavené „co kdyby“, které jsem sama před sebou hned shodila. Byt v Praze pro mě vždycky byl něco jako posvátná jistota. Od dětství jsem poslouchala, že kdo má v Praze byt, ten je za vodou a že to se prostě neprodává. Když jsem mámě jen naznačila, že přemýšlím o nějaké změně bydlení, hned mi připomněla, kolik jsem do toho bytu dala energie a že bych o takovou jistotu přišla. S kamarádkou Petrou to bylo jiné. Ta mě vyslechla, nesnažila se mě hned přesvědčit a spíš mi řekla, že není nutné nic rozhodovat hned, ale že si můžu zjistit, jaké vůbec mám možnosti. Tak jsem si domluvila schůzku s makléřem, čistě informativně. Když mi řekl, kolik by se za ten byt dalo reálně dostat, poprvé jsem vážně uvažovala nad tím, že za ty peníze by šel koupit menší dům někde za městem a že bych možná mohla žít s mnohem menší nebo žádnou hypotékou.
Rozhodování ale nebylo jednoduché ani rychlé. Několik týdnů jsem v noci špatně spala a v hlavě mi běžely scénáře, co všechno se může pokazit. Bála jsem se, že přijdu o jistotu, a zároveň mě děsila představa, že zůstanu tam, kde jsem. V práci se mezitím nic nezlepšilo, spíš přibyly další úkoly a očekávání. V jednu chvíli jsem měla pocit, že když teď nic neudělám, zapadnu do toho kolotoče úplně a už z něj nepolezu. Nakonec jsem se rozhodla, že byt opravdu dám do prodeje. Začala jsem postupně vyklízet skříně, třídit věci, malovat stěny, aby byt vypadal „hezky pro lidi“. Ve volném čase jsem začala jezdit na výlety za město a prohlížela si nabídky domů, nejdřív spíš ze zvědavosti. Jednou jsem narazila na menší starší dům u menšího města, se zahradou a cenou, na kterou jsem po prodeji bytu opravdu dosáhla.
Mezi ztrátou jistoty a novým začátkem
Když se objevil vážný zájemce o můj byt a zároveň jsem měla rezervaci na ten dům, došlo mi, že už nejde jen o úvahy. Podpisy smluv byly pro mě fyzicky nepříjemné, skoro jako by mi někdo z rukou bral něco, na čem jsem tak dlouho pracovala. Do toho se ale míchal pocit úlevy, že jsem se konečně rozhýbala a že se můj život nebude odvíjet jen od pocitu povinnosti. Následující týdny byly chaotické. Stěhování, domlouvání řemeslníků, dojíždění do práce z provizorního bydlení, zařizování internetu a základních oprav v domě. V práci jsem si vyjednala částečný home office, abych to všechno zvládla, a měla jsem pocit, že jedu na setrvačnost.
První ráno, kdy jsem se probudila už v novém domě, nebylo nijak filmové. Byla jsem unavená, všude krabice, v hlavě milion úkolů. Udělala jsem si ale kafe a šla s hrnkem ven, sedla si na malou terasu a chvíli jen seděla. Před sebou jsem měla zahradu a za plotem pole. Nebylo to dokonalé ani hotové, ale bylo to moje a bylo to jiné než všechno, na co jsem byla zvyklá. V tu chvíli mi došlo, že ten večer mých čtyřicátin, kdy jsem brečela v kuchyni mezi nedojedeným dortem a balonky, byl první moment, kdy jsem si nahlas v hlavě přiznala, že takhle žít nechci. A od té chvíle jsem sice pomalu a s hodně strachem, ale přece jen začala dělat kroky, které mě z toho života vyvedly.
