Článek
To ráno začalo úplně nevinně. Vzal jsem si volno, v Liberci konečně napadlo dost sněhu a já měl po dlouhé době pocit, že si odpočinu. Cestou autem do Jizerek jsem skoro nic neřešil, jen jsem přemýšlel, kudy to vezmu, abych se vyhnul největším návalům. Na parkovišti už stála spousta aut, ale říkal jsem si, že se to v lese rozptýlí. Oblékl jsem se, namazal lyže, v hlavě jsem měl prostou představu – projet se, unavit se, trošku si srovnat myšlenky v bílém tichu. Vyrazil jsem klasiku směrem k jedné osadě, kde jsem dřív potkával spíš jednotlivce než davy.
První kilometry byly přesně takové, jak jsem doufal. Pár běžkařů, pozdravy, krátké úhyby, taková ta samozřejmá ohleduplnost, kdy se všichni kousek posunou, aniž by o tom museli mluvit. Cítil jsem, jak se mi hlava pomalu vypíná a tělo dělá jen jednoduchý rytmus. Asi po dvou kilometrech jsem ale v dálce zahlédl skupinku lidí. Bylo vidět, že nejdou po kraji, ale přímo ve stopě. Z dálky jsem si říkal, že třeba jen přecházejí a zmizí, než k nim dojdu. Jak jsem se přibližoval, bylo vidět, že jdou takhle už delší úsek. Za nimi byla stopa úplně rozdupaná, jako kdyby tam projel traktor.
Setkání, které zlomilo klidné dopoledne
Přibrzdil jsem a čekal, že si mě všimnou a sami se trochu stáhnou k okraji. Jenže oni si tam šli vedle sebe, povídali si, vůbec se nerozhlíželi. Chvíli jsem jel pomalu za nimi a v hlavě mi běželo něco o tom, jak by stačilo se jen podívat kolem sebe. Nakonec jsem na ně docela slušně zavolal, jestli by nemohli kousek uhnout, že je to běžkařská stopa. Jedna paní se otočila, podívala se na mě otráveným pohledem a řekla jen, že „to je přece les pro všechny“. A šla dál středem. V tu chvíli jsem ucítil, jak mi stoupá vztek, i když jsem tam vlastně přijel právě proto, abych si od podobných pocitů odpočinul.
Ještě než jsem stihl něco dalšího říct, dojel mě zezadu jiný běžkař. Starší chlap, podle výrazu bylo vidět, že už má toho dne plné zuby. Nezdržoval se žádnými náznaky a hned na ně vyjel naplno. Zařval, že ničí stopu, že jsou burani, co neznají pravidla, a ať vypadnou ze stopy na kraj cesty. Bylo to ostře pronesené, bez jakékoliv snahy o klid. Skupinka pěších se semkla, jeden chlap mu to hned vrátil podobným tónem a přidal k tomu něco o tom, že si běžkaři myslí, že jim patří hory. Během pár vteřin se z toho stala přestřelka. Nadávky, narážky na „měšťáky“, na „venkovany“, na to, kdo koho živí, všechno se tam smíchalo. Stál jsem mezi nimi a měl pocit, že už dávno nejde o rozšlapanou stopu, ale o to, kdo si na kom vybije svoje nahromaděné frustrace.
Když jednoduchá prosba přeroste v boj o „právo na přírodu“
Zkusil jsem do toho vstoupit, spíš ze zvyku než z nějakého promyšleného důvodu. Říkal jsem, že jde fakt jen o pár metrů, že kdyby šli kousek bokem, všichni se tam vejdeme. Snažil jsem se mluvit klidně, ale bylo znát, že obě strany už jedou na setrvačnost. Každé moje slovo si vyložili tak, jak se jim hodilo. Pěší jako důkaz, že se na ně tlačí a bere se jim „právo na přírodu“, běžkař vedle mě jako podporu pro svůj styl, který už přesáhl hranici slušnosti. Přistihl jsem se, že i já mluvím ostřeji, než bych chtěl. Jako bych se potřeboval ujistit, že patřím k jedné z těch dvou stran, že nejsem „ten nerozhodný uprostřed“. Kolem se mezitím zastavili další lidé, někdo si povzdechl, někdo přihodil poznámku proti pěším, jiný proti běžkařům. Celý prostor najednou působil těžce a dusně, i když šlo jen o úzkou zasněženou cestu.
Po pár minutách to přešlo do fáze, kdy už šlo všem hlavně o to, mít poslední slovo. Pěší se nakonec se zjevným odporem přesunuli trochu bokem. Nebylo to žádné smíření, spíš ústup s pocitem křivdy. Bylo vidět, jak si pod vousy něco mumlají, otočení zády, ale pořád napružení. Ten běžkař, co hádku rozjel, si ještě neodpustil poznámku o „pražácích v pohorkách“ a pak to střihl dál do kopce. Já jsem se rozjel taky, projel jsem kolem té rozdupané stopy a najednou jsem už vůbec necítil to ranní nadšení. Spíš jsem měl v sobě něco mezi trapností a prázdnem.
Myšlenky, které se nedají setřást ani při jízdě lesem
Jak jsem jel dál lesem, snažil jsem se vrátit do toho původního klidu, ale nešlo to. V hlavě jsem si přehrával, co jsem mohl udělat jinak. Jestli jsem měl mlčet a jen je objet, i kdyby mě to štvalo. Nebo naopak mluvit dřív a klidněji, dřív než se do toho vložil ten druhý běžkař. Přemýšlel jsem, proč je tak těžké říct jednoduchou prosbu, aniž by to někdo vzal jako útok. A proč je tak snadné sklouznout k tomu, že se přidám na jednu stranu jen proto, abych nebyl „mimo“. Zbytek jízdy jsem dojel spíš ze zvyku, mechanicky. Vnímal jsem stromy, sníh, svoje funění, ale už jsem si to neužíval. V hlavě mi zůstal hlavně ten obraz pár metrů cesty, kde se během chvilky ukázalo, jak málo někdy stačí k úplně zbytečnému konfliktu, ve kterém nakonec nikdo nic nevyhrál.
