Článek
Do bytu jsme dorazili pozdě večer, oba unavení, ale ještě v takové té doznívající dovolenkové náladě. V autě jsme si cestou domů dělali legraci z toho, jak se nám nechce zpátky do práce a do běžného režimu. Doma jsme tašky jen odhodili do předsíně s tím, že vybalování „někdy pak“. On zamířil rovnou do koupelny, já ze zvyku zapnula notebook, že jen letmo projdu maily. V hlavě jsem ale měla hlavně jednu věc – že se musím podívat na účet. Poslední dny jsme už moc neřešili, kolik kde utrácíme, a já jsem chtěla mít jistotu, že to neskončilo úplně mimo realitu. Říkala jsem si, že dokud to mám ještě v hlavě, bude dobré zjistit, kolik nám vlastně zbylo.
První pohled na účet, který všechno převrátil
Když jsem otevřela internetové bankovnictví, v tu chvíli jako by mi někdo vyrazil dech. Ten zůstatek byl nižší, než jsem čekala, a pár větších položek mě úplně rozhodilo. Rychle jsem rozklikávala detail transakcí a snažila se to v hlavě sečíst s tím, co jsem si jen orientačně počítala už na dovolené. V břiše se mi objevil ten známý tlak, který mám vždycky, když mám pocit, že něco finančně nezvládáme. Okamžitě jsem si začala promítat, kolik má v příštích týdnech z účtu odejít, nájem, energie, jeho splátka, všechny ty běžné věci. V tu chvíli to nebyla ani tak zlost, spíš strach, že jsme to přepálili a že budeme další měsíc jen lepit, co se dá.
Moment, kdy obyčejná kontrola účtu přeroste v konflikt
Zavolala jsem na něj do koupelny, ať za mnou přijde, že se musíme podívat na účet, že je to průšvih. Přišel jen v ručníku, viditelně otrávený, že jsem ho vytáhla ještě mokrého ze sprchy. Řekl něco ve smyslu, ať to nechám na zítra, že je unavený a nechce to teď řešit. Jenže já už měla v hlavě tu červenou kontrolku, takže jsem na tom trvala. Nešlo mi o to si hned vyříkávat, kdo za co může, jen jsem potřebovala vědět, jestli máme na zaplacení všeho důležitého. Hlas se mi přitom přiostřil, aniž bych to plánovala. On si sedl ke stolu spíš z povinnosti, s takovým tím výrazem „tak teda dobře“, a mně už jen ta jeho neochota zvedala nervy ještě víc.
Začali jsme procházet jednotlivé transakce a já se ptala na každou větší částku, kterou jsem si nevybavila. U jedné večeře a výletu lodí jsem mu vyčetla, že to bylo zbytečně drahé, zvlášť když věděl, že teď v práci nemám žádné bonusy navíc. On se okamžitě ohradil, že jsme se na tom přece domluvili oba, že jsem taky kývla a působila, že je to úplně v pohodě. Z obyčejného přehledu účtu se během pár minut stala přetahovaná o to, kdo co navrhnul, kdo měl kdy říct „stop“ a kdo byl ten rozumnější. V jednu chvíli jsem už ani nekoukala na ty částky, jen jsem slyšela, jak každý obhajujeme sám sebe.
Když peníze odhalí všechno, co bylo pod povrchem
Hádka se pak rozjela úplně naplno. Najednou jsme neřešili jen dovolenou, ale všechno, co se kolem peněz mezi námi hromadilo delší dobu. Říkala jsem mu, že mám dlouhodobě pocit, že víc věcí táhnu já a že on se na peníze dívá moc lehkovážně. On mi na oplátku vyčítal, že jsem pořád ve stresu z každé tisícovky, že to na něj přenáším a že mu tím kazím i ty lepší momenty, jako byla právě dovolená. Padla i věta, že příští dovolenou radši vůbec spolu plánovat nebudeme. V tu chvíli jsem to skoro myslela vážně, spíš z únavy a bezmoci, než že bych o to doopravdy nestála. Byli jsme oba vyčerpaní a zakopaní v těch svých pohledech.
Po nějaké době bouřlivé výměny nastalo ticho. Seděli jsme u stolu, každý koukal úplně jinam, ale pořád s otevřeným notebookem před sebou. Když se mi trochu ulevilo a přestala jsem mít knedlík v krku, začala jsem znovu, tentokrát už klidněji. Navrhla jsem, že si to prostě rozepíšeme na papír. Vzala jsem blok, sepsala všechny pevné měsíční výdaje a k tomu to, co nám aktuálně zbylo na účtu. Když jsme to dali dohromady, ukázalo se, že to není úplně beznadějné. Jen jsme si museli přiznat, že další dva měsíce budeme muset víc šetřit a trochu přibrzdit. On sice brblal, ale pak sám nabídl, že si vezme nějaké přesčasy a že tenhle měsíc víc společných věcí zaplatí on. Domluvili jsme se, že na další dovolenou si začneme dávat stranou konkrétní částku každý měsíc, abychom pak nemuseli nic řešit zpětně u počítače.
Úleva po bouřce a první kroky k domluvě
Když jsme večer leželi v posteli, pořád bylo ve vzduchu trochu dusno, ale už jsme spolu mluvili normálně. Řekla jsem mu, že mě na tom účtu nejvíc vyděsilo to, že jsem úplně ztratila pocit kontroly, a že zkrátka potřebuju mít aspoň nějaký rámec, jinak jsem nervózní. On přiznal, že peníze nikdy moc neřešil, že tomu ani nerozumí a že je pro něj jednodušší to vytěsňovat, dokud to nějak funguje. Nevyřešili jsme tím všechno, ale poprvé jsme nahlas pojmenovali, jak každý z nás peníze vnímá a co od toho druhého potřebuje. Usínala jsem s tím, že jsme se sice pohádali skoro o každou korunu, ale zároveň jsem měla zvláštní pocit úlevy, že tohle už mezi námi není jen něco, co oba děláme, že nevidíme.
