Článek
Den stěhování jsme měli domluvený už asi týden. Chtěla jsem to mít co nejvíc pod kontrolou, aby se z toho nestala scéna. Domluvili jsme se na odpoledne, až bude po práci doma a nebude nikam spěchat. Ráno jsem si půjčila menší dodávku, předem si připravila krabice a pytle a s kamarádkou jsme se dohodly, že jí napíšu, až bude čas, aby nemusela zbytečně čekat. Cestou k bytu jsem měla stažený žaludek, ale pořád jsem si opakovala, že je to jen úkol, který musím splnit. Žádné velké emoce, žádné scény, jen logistika. Říkala jsem si, že se prostě seberu, zabalím svoje věci a odjedu. Všechno racionálně, rychle, bez dramatických zvratů.
Když jsem zazvonila, otevřel mi a za ním se ozval ženský hlas, který jsem neznala. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost, jenom jsem si všimla, že v bytě je cizí energie. Pak přišla ke dveřím a on ji představil jako Katku, prý „ať je to všechno transparentní“. V tu chvíli se mi na chvíli zastavil dech. Automaticky jsem jí podala ruku a něco zamumlala, ani pořádně nevím co. Celé to bylo strašně nepřirozené. Stála jsem ve dveřích bytu, kde jsem ještě před pár týdny žila, a cítila jsem se tam jako host, nebo spíš jako někdo, kdo tam nemá co dělat. Jako vetřelec ve vlastním bývalém životě.
Ještě to měl být jen „logistický úkol“
Vešla jsem dovnitř a snažila se přepnout do režimu „pracovní nasazení“. Rozložila jsem si krabice a začala skládat svoje věci. Oblečení, knížky, drobnosti z koupelny. Postupně jsem si uvědomovala, kolik toho vlastně mám a jak moc se náš život prolínal v každé skříni. Katka se motala kolem a občas pronesla něco jako „tohle je tvoje nebo jeho?“, ale spíš to působilo, jako by si tam už dělala pořádek. On se tvářil, že je nad věcí, snažil se o jakousi neutrální polohu, ale na mě to působilo, že mu dělá dobře, že tam není sám, že tam má „podporu“. Celé mi to přišlo trapné. Sklopila jsem hlavu, záměrně omezila kontakt na minimum a soustředila se na balení. I tak ale bylo napětí v místnosti skoro fyzicky cítit.
Zlom nastal ve chvíli, kdy jsme narazili na konferenční stolek v obýváku. Ten jsem kupovala já, ale po rozchodu tam zůstal. Brala jsem ho jako jednu z věcí, které si odvezu, takže jsem jen řekla, že jde se mnou. On na to, že jsme se přece domluvili, že nábytek v obýváku zůstává jemu. V mých očích jsme se na ničem takovém jasně nedomluvili. Najednou jsme stáli nad obyčejným stolkem a přetahovali se o to, kdo co platil, kdo si co může vzít, kdo má pravdu. Do toho Katka pronesla, že „takhle se chovat kvůli stolku je dost ubohý“. V tu chvíli mi došlo, že už to není o stolku. Že je to spíš o tom, kdo si na kom chce něco dokazovat, kdo bude vypadat jako ten „lepší“, kdo ustoupí jako první.
Když se z jednoho stolku stane bitva o důstojnost
V ten moment mi ruply nervy víc, než jsem chtěla. Před ní jsem nahlas řekla, že možná by měla vědět, odkdy si s ní psal a jestli to náhodou nebylo ještě během našeho vztahu. Nebyla to věta, na kterou bych byla zvlášť hrdá, ale prostě to ze mě vyletělo. On okamžitě vyletěl taky, ať ji do toho netahám, a začal na mě zvýšeným hlasem útočit, že si z bytu odnáším věci, na které nemám nárok. Katka se postavila vedle něj a řekla něco ve smyslu „už bys fakt měla jít“. V jednu chvíli jsem tam stála s krabicí v ruce a napadlo mě, že bych tam skoro radši zůstala, jen abych jim to neulehčila. Jenomže zároveň mi začalo docházet, že čím déle tam budu, tím víc se budu sama před sebou ponižovat.
Nakonec jsem ustoupila u pár kusů nábytku, o které jsem se původně chtěla přít. Ne proto, že bych se vzdala principu, ale protože jsem si uvědomila, že za to nestojí. Zaměřila jsem se na svoje osobní věci, na to, co je opravdu moje a co chci mít s sebou. Zavolala jsem kamarádce, ať přijede co nejdřív. Když dorazila, beze slov jsme začaly nosit krabice do dodávky. Oni dva se mezitím zavřeli v ložnici a přestali řešit, co si odnáším. V tu chvíli jsem to brala skoro jako úlevu, protože jsem už nemusela nikomu nic vysvětlovat.
Poslední průchod bytem a tichá úleva v autě
Když jsem naposledy prošla tím bytem, který už byl najednou o dost prázdnější, došlo mi, že ten prostor už k němu prostě patří. Že tam už nemám žádné místo, ani kdybych si ten stolek vydupala. Zavřela jsem dveře, odnesla poslední krabici do auta a sedla si za volant. V autě to na mě spadlo. Rozbrečela jsem se, nebylo to nijak dramatické, spíš tichý tlak, který už nešel držet. Zároveň jsem ale cítila úlevu, že tenhle konkrétní den už mám za sebou. Řekla jsem si, že kvůli pár zapomenutým věcem se k němu už nevrátím. Nechtěla jsem znovu zažít ten pocit, že někde jen překážím ve vlastním bývalém životě.
