Článek
Poslední měsíce začal chodit domů čím dál později. Pořád mluvil o nějakém velkém projektu, který se prý táhne, všechno ho stojí hrozně moc sil a on se v tom prostě veze. Ze začátku jsem mu věřila, dávalo mi to smysl. V práci to občas tak je, řekla jsem si, nějaké náročné období, které jednou skončí. On byl po příchodu domů vždycky strašně unavený. Sedl si na gauč, pustil si něco na mobilu nebo jen koukal do prázdna a moc se nebavil. Já jsem se kolem něj snažila spíš našlapovat po špičkách, dělala jsem doma klid, přichystala jídlo, neotravovala ho s věcmi, které podle mě můžou počkat, aby měl pocit, že má aspoň doma zázemí.
Postupně si toho začaly všímat i moje kamarádky. Dřív jsme se vídaly docela často, teď jsem častěji psala, že nevím, kdy dorazím, protože na něj čekám doma, nebo jsem setkání prostě rušila. Jednou v hospodě mezi řečí padla otázka, jestli jsem si jistá, že je opravdu v práci. V tu chvíli mě to trochu zaskočilo a naštvalo. Do té doby mě ta možnost, že by tam nebyl, vlastně ani nenapadla, nebo spíš jsem ji sama sobě nedovolila. Doma jsem se ho pak jen tak mimochodem zeptala, jak je to s těmi přesčasy. Vytáhl hned maily, ukazoval mi kalendář, schůzky, všechno měl připravené. Cítila jsem se najednou provinile, že ho podezírám, a říkala jsem si, že se ze mě stává hysterka, které nestačí normální vysvětlení.
Když drobnosti začnou dávat nepříjemný smysl
Jenže pak se začaly objevovat drobnosti, kterých jsem si dřív nevšímala. Párkrát měl úplně vypnutý mobil, prý mu „umřela baterka“, ačkoliv dřív ho míval skoro pořád na nabíječce. Začal se po příchodu domů hned zamykat v koupelně a sprchovat se, což dřív nedělal, dřív si sedl ke stolu a jedl, i kdyby to mělo být jen něco malého. Najednou měl na sobě nové tričko, o kterém jsem v životě neslyšela, že by si ho kupoval, a nepřišlo mi, že by se o něm někdy zmínil. Když jsem se na něco ptala, odpovědi dával celkem logické, nic z toho nevyčnívalo tolik, aby se kvůli tomu dělala scéna. Ale dohromady mě to začalo znervózňovat. V hlavě jsem si to přehazovala sem a tam, jednou jsem si říkala, že jsem paranoidní, podruhé, že asi nejsem úplně hloupá, když to cítím.
Jednoho dne mi napsal, že ten večer přijde výjimečně dřív, že se mu něco zrušilo. Rozhodla jsem se, že mu udělám radost a připravila večeři. Nakonec se čas posouval, psal, že se to přece jen protáhlo, a domů dorazil po desáté jako obvykle. V tu chvíli už jsem byla spíš naštvaná než zklamaná. Řekla jsem mu skoro nic, šla jsem do ložnice, že se s ním ten večer bavit nebudu. Později, když už byl v obýváku a já jsem uklízela jeho bundu a košili, kterou si hodil přes židli, všimla jsem si na límci růžové šmouhy. Nebylo to velké, ale bylo to dost viditelné na to, abych se zastavila. Stála jsem tam s tou košilí v ruce a jen na to koukala. Věděla jsem, že to není ode mě, a asi během vteřiny mi došlo, že je to rtěnka. Měla jsem pocit, jako by se všechno kolem mě na chvíli vypnulo a zůstala jen ta šmouha.
Otázka, která už nešla vzít zpátky
V tu chvíli jsem přestala vymýšlet jakákoli další vysvětlení. Vzala jsem tu košili do obýváku, kde seděl u telefonu, a jen jsem se ho zeptala: „Čí je ta rtěnka?“ Překvapilo mě, jak klidně to ze mě vyšlo, hlas jsem měla spíš unavený než hysterický. Podíval se na mě, na chvíli nic neříkal, pak si povzdechl a řekl něco ve smyslu, že „to takhle dál asi stejně nešlo“. Ani se nepokusil vymyslet nějakou historku, žádná rychlá lež, nic. V tu chvíli se ve mně mísil vztek, zklamání a zároveň úplná prázdnota. Bylo mi jasné, že to není nějaké jednorázové nedorozumění, ale že si prostě žil něco bokem, zatímco já doma čekám a vařím večeře.
Zeptala jsem se ho napřímo, jak dlouho to trvá. Řekl, že pár týdnů, že si prý nebyl jistý, jak mi to říct. Místo omluv jsem pak poslouchala, jak je v práci pod tlakem, jak se prý poslední dobou míjíme, jak on vlastně taky neví, co se s námi stalo. Vnímala jsem to spíš jako hledání důvodů než jako snahu uznat, co udělal. V jednu chvíli jsem to utnula a řekla mu, ať si sbalí pár věcí a jde přespat k nějakému kamarádovi, že já to potřebuju rozdýchat. Nechtěla jsem scénu do noci. Když za ním zaklaply dveře, bylo mi strašně. Zároveň jsem ale cítila i zvláštní úlevu, že už aspoň nejsem ta, která sedí doma a věří na nekonečné přesčasy.
Hranice, přes kterou už nešlo přejít
Další dny jsme spolu párkrát mluvili, probírali jsme, co se stalo, ale jeho postoj se moc neměnil. Hodně mluvil o tom, jak jsme se odcizili, jak každý žijeme trochu jinak, a já jsem v tom pořád slyšela spíš obhajobu než lítost. Došlo mi, že i kdybych to nějak „přešla“ a zůstali bychom spolu, už bych mu nikdy nevěřila, kdykoli by šel z práce později nebo si vypnul telefon. Představa, že budu žít v trvalém podezření, mě děsila možná ještě víc než představa, že zůstanu sama. Nakonec jsem se rozhodla ten vztah ukončit, i když to bolelo a dlouho jsem se bála, jak to sama zvládnu. Když se na to dívám zpětně, ta stopa rtěnky byla hrozný okamžik, ale zároveň i jasná hranice. Věc, přes kterou jsem nechtěla a asi ani neuměla přejít.
