Drogy za socialismu – iron, prášky, ředidla, toluen a igelitový sáček

Drogová problematika je v současnosti široce diskutovaným tématem, avšak drogy nebyly cizí ani socialistickému Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Přestože dostupnost tradičních drog byla omezená, užívání náhražek a chemických látek, jako byly toluen, ředidla a prostředek na mytí oken s názvem Iron, představovalo vážný sociální a zdravotní problém. Jaká tedy byla drogová situace v tomto období a proč bylo relativně málo drogově závislých?

V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo Československo pevně uzavřeným státem se silnou kontrolou hranic a přísnými zákony. Díky tomu byla dostupnost tradičních drog, jako jsou heroin, kokain nebo marihuana, velmi omezená. Drogová problematika se tedy soustředila na látky, které byly legálně dostupné a jejichž účinky lidé postupně objevovali.

Jedním z nejrozšířenějších způsobů užívání návykových látek bylo čichání toluenu a dalších ředidel Tyto látky byly snadno dostupné v domácnostech, dílnách a obchodech s barvami a laky. Toluen je organické rozpouštědlo používané v různých průmyslových procesech a výrobě lepidel, barev a laků. Při vdechování působí na centrální nervovou soustavu, což vyvolává krátkodobé pocity euforie, halucinace a změny vědomí.

Prostředek na mytí oken Iron obsahoval podobné chemické sloučeniny a jejich vdechování mělo obdobné účinky. Uživatelé často čichali tyto látky z plastových sáčků nebo hadrů nasáklých těmito chemikáliemi. Tento způsob užívání byl nejenom dostupný, ale také nenáročný na finance, což jej činilo populárním zejména mezi mladistvými a sociálně slabšími skupinami.

Další významnou kapitolou drogové problematiky v Československu byla domácí výroba pervitinu. Pervitin, známý také jako metamfetamin, byl vyráběn z volně dostupných léků obsahujících pseudoefedrin. Tyto léky byly běžně dostupné v lékárnách a výroba pervitinu byla technicky poměrně jednoduchá, což vedlo k jeho rozšíření mezi drogově závislými. Vaření pervitinu probíhalo často v domácích podmínkách, což zvyšovalo riziko nehod a zdravotních komplikací.

Přestože užívání návykových látek bylo přítomno, počet drogově závislých v Československu nebyl tak vysoký jako v některých západních zemích. Důvodů bylo několik:

Socialistický stát měl rozsáhlý aparát tajné policie (StB) a dalších bezpečnostních složek, které bedlivě sledovaly a potíraly jakékoliv odchylky od normy. Drogová problematika byla považována za sociální patologii, která se neslučovala s ideály socialistické společnosti, a uživatelé drog čelili tvrdým trestům.

Jak již bylo zmíněno, přísná kontrola hranic a omezený kontakt se západními zeměmi znamenaly, že tradiční drogy byly velmi těžko dostupné.

Stát se snažil prostřednictvím masivní propagandy a preventivních programů výchovně působit na obyvatelstvo, zejména na mladé lidi. Školy a pionýrské organizace pořádaly přednášky a kampaně proti drogám, což mělo jistý vliv na snižování jejich atraktivity.

Ve městech i na venkově existovala silná sociální kontrola v rámci komunit. Sousedi, kolegové a rodinní příslušníci se vzájemně sledovali a každá odchylka od normy byla rychle odhalena a řešena.

Drogy v socialistickém Československu měly svou specifickou podobu, kterou určovala omezená dostupnost tradičních drog a důraz na náhražky a chemické látky. Toluen a Iron se staly náhražkovými prostředky, zatímco domácí výroba pervitinu představovala další alternativu a velké nebezpečí. I přes přítomnost těchto jevů však zůstala drogová závislost relativně nízká díky silné sociální kontrole a represivnímu přístupu státu.