Petr Janda je bůh. To, co předvádí v projektu Trilogy Tour 2024, je k neuvěření

Na pozvání kapely Olympic jsme vyrazili do pardubického společenského centra Ideon, abychom na vlastní oči zhlédli představení Trilogy Tour 2024, které je, minimálně pro svou jarní část, z velké části již zcela vyprodáno. Přijíždíme načas. Dostáváme pásky, pozdravíme členy kapely, v téměř posvátném módu se podíváme, jak Petr Janda zkouší jednotlivé kytary, dáme si gin s tonikem a netrpělivě čekáme na začátek.

Kapacita společenského centra Ideon je zcela vyčerpána, nezbývá jediné místečko. Sál sice vypadá jako kulturák, ve kterém se před chvílí odehrál hasičský ples, ale jak se ukáže o chvilku později, o tom to vůbec není. Na židle usedají šedesátníci i desetileté děti. Olympic prostě baví publikum napříč generacemi. Z reproduktorů začíná hrát intro, sálem procházejí „kosmonauti“, kteří se na pódiu schovají za zatím neroztaženou oponu.

Vychází Petr Janda a show začíná. Ostatní členové kapely jsou celou první skladbu schovaní za oponou, ale kapela hned od úvodu šlape na plné pecky. Nová aranžmá známých skladeb posouvají léty prověřené hity do ještě vyšších pater. Sál je skvěle nazvučen, každý úder do kopáku „štípne“ na prsou, prostě paráda.

Olympic odehraje ty nejlepší skladby z kultovních alb Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř. Během skladeb se za muzikanty na plátně promítá projekce, publikem projde starý lampář i paní Nostalgie, Objeví se i zajímavě rozpohybovaný robot. Konec první části, nastává krátká přestávka a čas na další drink.

Po přestávce rozjede Olympic v podstatě druhý koncert. V něm zazní ty největší hity skupiny, ale Petr Janda zařadil do setu i novější skladbu „Pálím tvář“. A nutno říci, že to je opravdu hodně dobrá pecka. V této části koncertu může trochu zamrzet, že diváci stále sedí na židlích jako by byli v divadle. Zpívají s kapelou, to ano, ale atmosféra rockového koncertu tím trochu trpí. Pár věrných fanoušků v první řadách sice občas „zahrozí“, ale to je vše. Až při přídavku, ve kterém zazněla „Jasná zpráva“ se několik desítek diváků zvedlo a trochu rozpohybovalo.

Olympic je fenomén. O to víc překvapila pokora, s jakou muzikanti vystupovali. Nejen na pódiu, ale i v zákulisí. Žádné hvězdné manýry, ale čistá radost z toho, že mohou hrát a už přes šedesát let bavit lidi. Klobouk dolů, pánové.