Výbuch na dole Dukla chtěli komunisti ututlat. Zahynulo tehdy 108 horníků

V době, kdy v Československu vládl komunistický režim, byla těžba uhlí považována za klíčový průmysl. Horníci byli vnímáni jako hrdinové socialistické práce, jejichž úsilí mělo zásadní význam pro ekonomiku státu. Těžba uhlí byla nejen zdrojem energie, ale i symbolem pracující třídy a socialismu. V tomto kontextu byl každý neúspěch či tragédie v dolech vnímán jako selhání celého systému, což vedlo k tomu, že komunistický režim měl tendenci takové události zamlčovat nebo minimalizovat jejich dopad.

K takové situaci došlo i při tragédii na dole Dukla, ke které došlo 7. července 1961 v Havířově, ve slezské části tehdejšího Československa. Bylo to jeden z nejhorších důlních neštěstí v historii země, při kterém přišlo o život 108 horníků. Ta největší důlní katastrofa se stala 31.5. 1892. Tehdy v dole Marie u Příbrami zahynulo 310 horníků. Jen o dva roky později zahynulo na dole Františka v Karviné 235 horníků, a nakonec v roce 1934 zahynulo na dole Nelson u Mostu 142 horníků.

Podle oficiálních zpráv byl příčinou výbuchu metan, vysoce výbušný plyn, který se běžně vyskytuje v uhelných dolech. V osudný den však došlo k sérii technických chyb a nedodržení bezpečnostních předpisů Na dole Dukla selhala nejen technika, ale také lidský faktor. Navíc to byla nešťastná souhra několika nepříznivých okolností. Šlo především o podcenění zjištění zápachu pálící se pryže, kdy pracovníci dolu vůbec nepátrali po tom, odkud zápach pochází a jaká je jeho příčina. Údajně také selhal dispečer, který sice informaci měl, ale nereagoval, resp. neprovedl včas záchranná opatření. Katastrofa nemusela být tak rozsáhlá, kdyby byli všichni pracovníci včas odvoláni. Své sehrály i technické okolnosti, kdy například nebylo vůbec uvažováno s tím, že by kouř mohl proniknout z 11. do 8. sloje.

Bezprostředně po výbuchu začaly záchranné operace, které však byly velmi komplikované kvůli následným požárům a zřícení důlních chodeb. Navzdory obrovskému úsilí záchranářů se mnoho horníků nepodařilo zachránit. Výbuch na dole Dukla způsobil obrovský šok a smutek v celé zemi. Na pohřbu obětí se sešly tisíce lidí a celá událost zanechala hluboké jizvy v komunitách, které byly těsně spjaty s těžbou uhlí.

Komunistický režim v tehdejším Československu měl tendenci minimalizovat nebo zamlčovat neúspěchy a tragédie, aby udržel obraz neomylného a prosperujícího státu. Informace o výbuchu na dole Dukla byly proto zpočátku cenzurovány. Oficiální zprávy se snažily situaci prezentovat jako nešťastnou náhodu a vyhnout se jakékoli zmínce o možném zanedbání bezpečnostních předpisů či systémových problémech.

Deník Rudé právo otiskl dne 9. července 1961 společné prohlášení Ústředního výboru KSČ, Vlády ČSSR a ÚRO prohlášení k československému lidu, zprávu o důlním neštěstí a soustrastný telegram N. S. Chruščova prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ Antonínu Novotnému a předsedovi Vlády ČSSR Viliamu Širokému. Titulní stránce ovšem vévodil článek „Den stavbařů nástupem k novým úspěchům“. V dalších dnech se Rudé právo pouze okrajově věnovalo zveřejňování soustrastných telegramů.

Tlak veřejnosti a rozsah tragédie však nakonec vedly k tomu, že režim musel přiznat závažnost situace. Došlo k vyšetřování, které odhalilo, že hlavními příčinami katastrofy byly lidské chyby, nedodržování bezpečnostních předpisů a nedostatečná údržba důlní techniky. Přestože někteří vedoucí pracovníci dolu byli obviněni a odsouzeni, systémové problémy v těžebním průmyslu zůstaly i nadále mnohdy neřešeny.

Výbuch na dole Dukla zůstává jednou z nejtragičtějších událostí v historii československého hornictví. Připomíná nám nejen oběti, které zahynuly při výkonu své práce, ale také důležitost bezpečnostních předpisů a odpovědnosti, kterou mají vedoucí pracovníci za životy svých zaměstnanců. Výbuch na dole Dukla je mementem doby, kdy ideologické priority a politická propaganda často převládaly nad lidskými životy a bezpečností pracovníků.