Článek
Na černobílé fotografii sedí malý chlapec na hromadě cihel a sutin. Hlavu má skloněnou, ruce položené mezi koleny a kolem něj nezůstalo téměř nic, co by připomínalo normální ulici. Na první pohled by mohl jen odpočívat.
Ve skutečnosti mu bylo devět let a v troskách Varšavy hledal jídlo pro svou matku a bratra.
Jmenoval se Ryszard Pajewski. Fotografii pořídil v září 1939 Američan Julien Bryan, který přijel do Polska krátce poté, co Německo 1. září napadlo zemi a začala druhá světová válka. Bryan tehdy ještě netušil, že se k fotografii malého chlapce vrátí o dvacet let později. A že zjistí, co se s dítětem sedícím uprostřed zničeného města stalo.
Do Varšavy jel v době, kdy ostatní utíkali
Julien Bryan nebyl válečný fotograf v dnešním slova smyslu. Americký dokumentarista cestoval po světě a natáčel každodenní život lidí. Když se na začátku září 1939 dozvěděl o německém útoku na Polsko, mohl se vrátit do bezpečí.
Udělal pravý opak.
Do Varšavy dorazil 7. září, právě když z města prchali diplomaté, zahraniční pracovníci a další lidé. Německé jednotky se rychle přibližovaly a hlavní město čelilo bombardování. Bryan se ocitl uvnitř obléhané Varšavy a následující dva týdny fotografoval to, co se kolem něj dělo.
Měl fotoaparát Leica a filmovou kameru. Varšavský starosta Stefan Starzyński mu umožnil pohybovat se po městě a dokumentovat následky útoků. Bryan fotografoval barikády a vojáky, mnohem častěji ale obracel objektiv na obyčejné lidi.
Rodiny opouštějící své domovy. Nemocnice. Zraněné. Děti. Lidi stojící mezi troskami míst, kde ještě před několika dny normálně žili.
A právě při jedné z těchto cest uviděl Ryszarda.
V devíti letech měl najít jídlo
Chlapec seděl na troskách domu na rohu varšavských ulic Blaszana a Olszowa. Bryan si jej vyfotografoval a snímek později popsal jako obraz naprosté sklíčenosti.
Ryszardovi bylo pouhých devět let, okolnosti z něj ale během několika dní udělaly někoho, kdo musel řešit problém dospělých. Sehnat rodině něco k jídlu.
V bombardované Varšavě přitom jídlo docházelo. Zásobování města bylo narušené a civilisté se snažili získat potraviny všemi dostupnými způsoby. Bryan na jiném místě fotografoval ženy, které na poli hledaly brambory. Právě při tom německý letecký útok zabil dvě z nich.
Ryszard měl doma matku a bratra. Jeho otec později zmizel poté, co jej odvedli nacisté. Už se nevrátil.
Na fotografii ale nic z toho nevidíme. Jen dítě sedící na kamenech.
Možná právě proto je snímek tak působivý. Není na něm boj, tank ani voják. Je na něm něco mnohem obyčejnějšího. Unavený devítiletý kluk, který by za normálních okolností měl sedět ve škole nebo si hrát s kamarády.
Fotograf musel dostat snímky z obklíčeného města
Bryan věděl, že samotné pořízení fotografií nestačí. Pokud mají lidé v zahraničí vidět, co se ve Varšavě děje, musí materiál dostat ven.
Příležitost přišla 21. září, kdy Němci umožnili zahraničním občanům město opustit vlakem. Fotograf se obával zabavení svého materiálu, a proto jej rozdělil mezi další lidi a část filmů ukryl.
Podařilo se.
Jeho fotografie se následně objevily v americkém tisku a filmové záběry využil v dokumentu Siege. Ten zachycoval válku z perspektivy obyvatel bombardovaného města a později získal nominaci na Oscara. Bryanovy snímky se staly jedním z nejznámějších svědectví o obléhání Varšavy.
Příběh tím ale neskončil.
Po dvaceti letech začal hledat děti ze svých fotografií
V roce 1958 se Bryan do Varšavy vrátil. Město, kterým kdysi procházel mezi troskami, už vypadalo úplně jinak.
Přivezl s sebou staré fotografie a pokusil se zjistit, kdo na nich vlastně byl a zda tito lidé válku přežili. Snímky nechal zveřejnit a doufal, že se někdo pozná nebo že fotografované lidi poznají jejich příbuzní a známí.
A fungovalo to.
Jedním z lidí, které se podařilo dohledat, byl právě Ryszard Pajewski.
Z devítiletého dítěte sedícího v troskách byl dospělý muž. Pracoval jako řidič nákladního automobilu a fotografovi si po dvaceti letech stále pamatoval. Vybavoval si především dvě „krabice“, které měl neznámý Američan u sebe. Byly to Bryanovy fotoaparáty.
Místo, kde chlapec v roce 1939 seděl na sutinách, už také neexistovalo v podobě zachycené na fotografii. Trosky zmizely a na jejich místě byla po letech upravená plocha.
Fotografie ale zůstala.
Bryan při svých návratech našel i další lidi, které během obléhání fotografoval. Některé příběhy měly šťastnější pokračování, jiné nikoliv. Jeho pátrání se později stalo součástí knihy, v níž postavil vedle sebe Varšavu roku 1939 a město o dvacet let později.
Některé děti z fotografií se dočkaly vysokého věku
Na Bryanových snímcích se objevuje ještě jeden pozoruhodný dětský příběh. Desetiletý Zygmunt Aksienow bloudil mezi troskami domu a nesl klec s kanárkem. Podle dobového popisu byla klec jednou z mála věcí, které se mu podařilo v troskách najít.
Také jeho se podařilo po válce dohledat.
V roce 2019, tedy osmdesát let po vzniku fotografií, se Zygmunt dokonce osobně účastnil připomínky Bryanovy práce ve Varšavě. Spolu s ním přišla Kazimiera Mika, další dítě z jeho slavných snímků. Jako dvanáctiletou ji Bryan zachytil nad tělem její sestry, která zahynula při německém leteckém útoku.
Lidé, kteří na fotografiích z roku 1939 vypadají jako postavy z velmi vzdálené historie, tak žili ještě hluboko v našem století.
Právě to dává starým snímkům zvláštní sílu.
Druhá světová válka začala 1. září 1939 útokem Německa na Polsko. Z učebnic známe data, názvy operací, počty vojáků a pohyby armád.
Bryanovy fotografie ukazují stejnou událost úplně jinak.
Jedním z jejích prvních příběhů byl devítiletý chlapec, který jednoho zářijového dne přestal řešit dětské starosti a vydal se do rozbombardovaného města hledat něco k jídlu.
Unavený si na chvíli sedl na hromadu sutin.
A právě v tu chvíli kolem něj prošel muž s fotoaparátem.
