Článek
Měla tušení, že ji v Babím Jaru nečeká nic dobrého
Když německá vojska 19. září 1941 obsadila Kyjev, bylo Dině Pronichevové třicet let. Pocházela z židovské rodiny a před válkou pracovala jako herečka. Jelikož byla provdaná za Rusa Nikolaje Pronicheva, její sovětský vnitřní pas ji označoval za Rusku. Dinin manžel odešel krátce po napadení Sovětského svazu na frontu a tato žena zůstala v Kyjevě sama se dvěma malými dětmi a nemocnou matkou.
Několik dní po obsazení Kyjeva se v ulicích objevila vyhláška přikazující místním Židům, aby se 29. září 1941 dostavili na určené místo u Babího Jaru. Měli si s sebou vzít doklady, peníze, cennosti, teplé oblečení a prádlo. Mnozí se zřejmě domnívali, že je čeká přesídlení. Dina si to však nemyslela.
„Když jsem v ulicích města uviděla plakáty a přečetla si příkaz: „Všichni kyjevští Židé se musí shromáždit u Babího Jaru,“ o němž jsme nic nevěděli, cítila jsem v srdci, že se blíží něco zlého. Zachvěla jsem se po celém těle. Pochopila jsem, že nás v Babím Jaru nic dobrého nečeká. Oblékla jsem proto své děti, mladší, tříletou dceru, i staršího, pětiletého syna, sbalila jim věci do malého vaku a odvedla je ke své ruské tchyni. Potom jsem vzala svou nemocnou matku a podle rozkazu jsme se společně vydaly směrem k Babímu Jaru,“ citoval vzpomínky přeživší Diny Pronichevové Yad Vashem.
Spolu s Dinou a její matkou kráčely směrem k Babímu Jaru tisíce dalších kyjevských Židů. Dina v průvodu viděla starého muže v modlitebním šálu, ženy nesoucí děti i staré a nemocné lidi převážené na povozech. Své židovské manželky doprovázeli nežidovští muži, židovské manžely zase jejich nežidovské ženy. Čím víc se blížili k Babímu Jaru, tím jasněji bylo slyšet střelbu a křik. Dina začala chápat, co se před nimi odehrává, své matce však nic neřekla.
Po příchodu k Babímu Jaru byli lidé nuceni odevzdat doklady a cennosti a svléknout se donaha. Jeden z nacistů strhl její matce z prstu zlatý prsten. Právě tehdy Dinina matka pochopila, že její dcera má na rozdíl od ní alespoň malou šanci na přežití. Připomněla jí její ruské příjmení a doklady a naléhala na ni, aby se pokusila zachránit kvůli svým dětem.
„Teprve tehdy mi matka řekla: „Dinočko, jsi Pronichevová, Ruska. Musíš se zachránit. Uteč ke svým dětem. Musíš pro ně žít.“ Ale nemohla jsem utéct. Všude kolem stáli nacisté ozbrojení samopaly, ukrajinští pomocní policisté a zuřiví psi připravení člověka roztrhat. Matka mě od sebe odstrčila a vykřikla: „Rychle běž!“ Přistoupila jsem tedy ke stolu, za kterým seděl tlustý důstojník, ukázala mu svůj pas a tiše řekla: „Jsem Ruska.“ Pozorně si můj pas prohlížel, ale vtom k němu přiběhl policista a zamumlal: „Nevěřte jí, je to Židovka. Známe ji…“ Němec mi nařídil, abych počkala a postavila se stranou,“ zavzpomínala Dina Pronichevová.
Tato třicetiletá žena tak zůstala na místě, odkud musela sledovat, co se děje s ostatními. Doléhal k ní křik vyděšených lidí a slyšela nebohé děti volat svou matku. Viděla přicházet další a další skupiny mužů, žen, starců a dětí. Lidé dostali příkaz svléknout se a poté byli odváděni k rokli, kde je nacisté stříleli. V zaznamenané vzpomínce pro Yad Vashem popsala také scénu, která se později stala jednou z nejotřesnějších částí jejího svědectví o masakru v Babím Jaru.
„Viděla jsem mladou, úplně nahou ženu, která kojila své nahé dítě. Přiběhl k ní policista, vyrval jí dítě od prsu a živé je hodil do jámy. Matka se vrhla za svým dítětem. Nacista ji zastřelil a ona padla mrtvá k zemi,“ řekla Dina Pronichevová.
Spadla do rokle mezi mrtvé a předstírala vlastní smrt
Dina mezitím stále čekala, co s ní bude dál. Německý důstojník ji nakonec odvedl k nadřízenému a předložil mu její doklady s vysvětlením, že žena tvrdí, že je Ruska, zatímco policista ji označil za Židovku. Nadřízený si pas dlouze prohlížel. Pak rozhodl: „Dina není ruské jméno. Jsi Židovka. Odveďte ji.“ Dinu přinutili svléknout se a policista ji odvedl k okraji rokle, kde už další lidé čekali na smrt. Než se ozvaly výstřely, stalo se něco, co jí zřejmě zachránilo život. Podle vlastního svědectví strachem spadla do rokle ještě předtím, než na ni střelci zamířili.
„Než se ozvaly výstřely, zřejmě strachem jsem spadla do jámy. Dopadla jsem na těla těch, kteří už byli zavražděni… V prvních okamžicích jsem vůbec nechápala, kde jsem ani jak jsem se tam dostala. Myslela jsem si, že jsem se zbláznila. Když však na mě začali padat další lidé, vzpamatovala jsem se a všechno pochopila. Začala jsem si ohmatávat ruce, nohy, břicho a hlavu, abych se ujistila, že nejsem ani zraněná. Předstírala jsem, že jsem mrtvá. Pode mnou i nade mnou leželi mrtví a ranění. Mnozí stále dýchali, jiní sténali… Najednou jsem uslyšela plakat dítě a výkřik: „Mami!“ Představila jsem si, jak pláče moje malá dcerka, a sama jsem se rozplakala. Střelba pokračovala a lidé dál padali. Shazovala jsem ze sebe jejich těla, protože jsem se bála, že mě pohřbí zaživa. Dělala jsem to tak, aby si toho policisté nevšimli,“ popsala Dina Pronichevová svou hrůznou zkušenost.
Střelba v Babím Jaru nakonec ustala a začalo se stmívat. Nebezpečí tím ale pro Dinu neskončilo. Ozbrojení muži procházeli popraviště a kontrolovali těla. Raněné, kteří ještě vykazovali známky života, popravovali. Dina ležela bez hnutí. V jednu chvíli cítila, že někdo stojí přímo nad ní. Přesto nedala najevo, že žije. Potom na těla začala dopadat zemina.
Dina zavřela oči, aby se jí do nich nedostala hlína, a čekala. Teprve když nastalo úplné ticho, odvážila se oči znovu otevřít. Odhrabala ze sebe hlínu a rozhlédla se kolem. Kolem ní ležely tisíce těl. Jak zavzpomínala, na některých místech se zemina stále pohybovala, neboť pod ní byli lidé, kteří ještě žili.
Z rokle se plazila s jedenáctiletým chlapcem
Když se Dina podívala na sebe, zjistila, že spodní prádlo, které měla na těle, je nasáklé krví ostatních. Pokusila se vstát, ale nohy ji neposlouchaly. „Potom jsem si řekla: „Dino, vstaň. Odejdi. Uteč odsud, tvoje děti na tebe čekají.“ Postavila jsem se tedy a rozběhla se. Vtom jsem zaslechla výstřel a pochopila, že mě někdo zahlédl,“ uvedla Dina Pronichevová.
Když se znovu rozhostilo ticho, začala se plazit směrem ke svahům obklopujícím rokli. Nebyla ale sama, kdosi se za ní pohyboval. Potichu se zeptala, kdo tam je; z temnoty se ozval dětský hlas. Byl to 11letý chlapec Fima Shnaiderman, který také přežil střelbu a snažil se z Babího Jaru dostat pryč. Dinu požádal, aby ho vzala s sebou, a řekl jí, že se moc bojí tmy. Dina s Fimem se společně vydali vzhůru. Pomáhali si při šplhání do svahu, až se dostali na okraj rokle. Zdálo se, že to nejhorší mají za sebou. Vzápětí však zazněl výstřel, který Fimu zabil.
Ani poté, co se Dina dostala z Babího Jaru, nebyla v bezpečí. Krátce po útěku z masového hrobu ji žena, u které hledala pomoc, prozradila Němcům. Spolu s dalšími zadrženými ji odváželi nákladním autem, ale Dině se podařilo v kyjevské čtvrti Šuljavka z jedoucího vozu vyskočit. Následující měsíce se skrývala u příbuzných a známých, později také ve sklepech, na půdách a v ruinách.
V únoru 1942 pro Dinu přijelo gestapo, tato mladá žena však stačila uprchnout přes půdu a ukrýt se v lese. Později už takové štěstí neměla. Při jednom ze zátahů byla zatčena a 28 dní držena v kyjevské Lukjanovské věznici. Odtud jí pomohl uprchnout policista, který jí až při útěku prozradil, že je ve skutečnosti partyzán. Dina se poté dostala do Bílé Cerkve a připojila se k divadelnímu souboru. S ním se přesouvala z místa na místo, pracovala jako herečka, administrativní pracovnice či pokladní. Neustále přitom hrozilo, že někdo odhalí její židovský původ. Pomáhal jí mimo jiné jevištní technik Hryhorij Afanasjev, jehož židovskou manželku a tříměsíční dítě zavraždili nacisté.
Dinina manžela mezitím zatklo gestapo a ona už ho nikdy nespatřila. Teprve po válce se od známé dozvěděla, že byl zastřelen. Po osvobození Kyjeva začala pátrat po svých dětech. Dceru Lidii našla 12. března 1944 v dětském domově a o několik dní později se jí podařilo vypátrat také svého syna Vladimíra.
Dina Pronichevová svědčí 24. ledna 1946 o masakru v Babím Jaru před soudem v Kyjevě.
Po válce o masakru v Babím Jaru svědčila před soudem
Masakr v Babím Jaru byl organizovanou akcí nacistického Německa. Samotné popravy provádělo především Sonderkommando 4a z Einsatzgruppe C pod velením Paula Blobela spolu s německými policejními jednotkami. Na akci se podíleli také příslušníci ukrajinské pomocné policie, kteří mimo jiné střežili oběti a místo vraždění a podíleli se na odebírání jejich majetku.
Během 29. a 30. září 1941 bylo v Babím Jaru zavražděno 33 771 Židů. Oběti byly nuceny svléknout se a v menších skupinách byly odváděny do rokle, kde je nacisté stříleli. Vraždění v Babím Jaru navíc zářijovým masakrem neskončilo. Nacisté rokli využívali jako popraviště i v následujících měsících a letech. Kromě Židů zde byli vražděni například pacienti místní psychiatrické léčebny, Romové, sovětští váleční zajatci a další lidé pronásledovaní okupačním režimem. Celkový počet obětí Babího Jaru se odhaduje přibližně na 100 tisíc.
Po válce dostala Dina Pronichevová možnost veřejně popsat hrůzy, které v Babím Jaru viděla a sama přežila. Dne 12. ledna 1946 byla v Kyjevě vyslechnuta jako svědkyně a ještě téhož měsíce vypovídala před soudem v procesu s 15 příslušníky německého okupačního aparátu. Kyjevský proces probíhal od 17. do 28. ledna 1946 a zabýval se širším okruhem německých válečných zločinů spáchaných během okupace Ukrajiny, včetně zločinů v Babím Jaru. Z patnácti obžalovaných bylo dvanáct odsouzeno k smrti, zbývající tři dostali dlouholeté tresty nucených prací.
O více než dvě desetiletí později Dina vypovídala také proti mužům z jednotky, která se na masakru v Babím Jaru přímo podílela. V dubnu 1968 přijela do západního Německa a stanula před zemským soudem v Darmstadtu, kde probíhal proces s Kuno Friedrichem Callsenem a dalšími bývalými příslušníky Sonderkommanda 4a (tedy jednotky Einsatzgruppe C, která se podílela na vraždění kyjevských Židů v Babím Jaru).
Dina před západoněmeckým soudem znovu popsala, co v září 1941 viděla a jak sama přežila mezi těly zavražděných lidí. Tento soudní proces skončil 29. listopadu 1968. Nejpřísnější trest dostal Kuno Callsen, kterého soud za napomáhání k vraždě v pěti případech poslal na 15 let do vězení. Dalších šest mužů dostalo tresty od čtyř do jedenácti let, zatímco u tří dalších, přestože byli uznáni vinnými, soud od potrestání upustil.
Muž, který v době masakru v Babím Jaru Sonderkommandu 4a velel, se spravedlnosti dočkal už dříve. Paul Blobel stanul po válce před americkým vojenským tribunálem v Norimberku v procesu s příslušníky Einsatzgruppen. Soud jej uznal vinným a odsoudil k trestu smrti. V červnu 1951 byl oběšen ve věznici Landsberg. Dina Pronichevová zemřela v roce 1977. Její svědectví se stalo jedním z nejdůležitějších svědectví o masakru v Babím Jaru.
Zdroj:
https://www.yadvashem.org/education/educational-materials/lesson-plans/babi-yar/written-testimonies.html
https://www.ushmm.org/m/pdfs/20130500-holocaust-in-ukraine.pdf
https://www.genocidestudies.cz/tag/babi-jar/
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/kiev-and-babi-yar
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/masakr-v-babim-jaru-pripomina-novy-pamatnik-28479
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/photo/defendant-paul-blobel-pleads-not-guilty-at-the-einsatzgruppen-trial
https://de.wikipedia.org/wiki/Kuno_Callsen
