Epidemie pravých neštovic ochromila roku 1963 polskou Wroclaw. A uzavřela i hranice s ČSSR

Na prahu letních prázdnin 1963 se v polské Wroclawi objevila jedna z nejobávanějších nakažlivých chorob naší historie. Zpočátku však nikdo netušil, jaké nebezpečí městu hrozí. Lékaři totiž u prvních nakažených stanovovali chybné diagnózy a nemoc se mezitím nepozorovaně šířila mezi další obyvatele.

„Epidemie neštovic ve Wroclawi v roce 1963 byla významnou událostí v životě města. Vypukla ve chvíli, kdy ji nikdo neočekával. Trvala přibližně šest týdnů a musely přijít první oběti na životech, než byla přítomnost této nemoci ve městě rozpoznána,“ uvedla polská historička Grażyna Trzaskowska.

Koncem května 1963 se do Wroclawi vrátil ze služební cesty po Indii důstojník polské komunistické bezpečnostní služby Bonifacy Jedynak. Krátce nato se u něj objevily zdravotní potíže připomínající chřipku. Trápily jej horečky, zimnice a bolesti svalů a na těle se mu objevila vyrážka. V červnu proto vyhledal lékařskou pomoc ve wroclawské nemocnici ministerstva vnitra na ulici Ołbińska, kde mu lékaři odebrali krev a jeho zdravotní stav konzultovali s odborníky na tropické nemoci v Gdaňsku. Nakonec došli k závěru, že trpí malárií.

Jedynak se během několika dní zotavil a nemocnici opustil. Ve skutečnosti ale do Polska zavlekl virus pravých neštovic. Ještě v nemocnici se od něj nakazila 52letá sanitářka, která mu uklízela pokoj. Pravé neštovice se od této ženy šířily dál, a to nejen mezi zdravotnickým personálem, ale také mezi jejími příbuznými.

Jednou z prvních obětí se stala její dcera Lonia Kowalczyk, která rovněž pracovala jako zdravotní sestra, ovšem v jiné wroclawské nemocnici. Ani u ní lékaři nepoznali, že jde o pravé neštovice; naopak uvedli, že zemřela na akutní leukémii. Počet nakažených dál rostl. Z jediného případu pravých neštovic se ve Wroclawi postupně rozvinula epidemie.

Že má Wroclaw co do činění s epidemií pravých neštovic, lékaři zjistili až díky čtyřletému pacientovi Zbigniewu Górskému. Chlapec byl hospitalizován s diagnózou planých neštovic a jeho zdravotní stav se zlepšil natolik, že měl být propuštěn domů. Jenže právě tehdy se na jeho těle znovu objevila vyrážka. Lékaři proto začali pochybovat o správnosti původní diagnózy.

Tento čtyřletý chlapec tehdy nebyl ve Wroclawi jediným pacientem s nevysvětlitelným onemocněním. Podobné případy se objevovaly také v dalších nemocnicích. Začal se jimi zabývat Bogumił Arendzikowski z městské hygienicko-epidemiologické stanice, který porovnával zdravotní záznamy jednotlivých pacientů a hledal mezi nimi souvislosti.

Postupně zjistil, že zdánlivě nesouvisející onemocnění mají společného jmenovatele. Nemocní se dostali do kontaktu s lidmi, kteří předtím pobývali v nemocnici ministerstva vnitra, kde byl hospitalizován důstojník Bonifacy Jedynak. Arendzikowski se vrátil také k odborné literatuře a porovnal popsané příznaky s projevy dávno obávané choroby. Nakonec dospěl k závěru, kterému se ostatním lékařům zpočátku nechtělo uvěřit. Ve městě se šířily pravé neštovice.

„Máme ve Wroclawi neštovice,“ oznámil Arendzikowski 15. července svému nadřízenému. Ředitel hygienické stanice zprvu reagoval nevěřícně: „Boguši, ty ses snad pomátl!“ Arendzikowski se však nenechal odbýt. Sepsal hlášení, uvedl v něm jména nemocných a znovu předložil své závěry vedení hygieny.

Jeho podezření se ukázalo jako správné. Ve Wroclawi přitom od prvního onemocnění uplynulo už 47 dní. Dne 15. července 1963 vyhlásily místní úřady protiepidemickou pohotovost. O dva dny později následovalo oficiální vyhlášení epidemie. Teprve tehdy se Wroclawané začali dozvídat, jak vážné nebezpečí jim hrozí.

„Zpráva, že máme ve městě neštovice, byla skutečným šokem,“ vzpomínal po letech lékař Michał Sobków, který tehdy pracoval u wroclawské záchranky. Zdravotníci nedokázali pochopit, odkud se v jejich zeměpisných šířkách tak nebezpečná nemoc vzala. Mezi zaměstnanci nemocnic a záchranné služby se začal šířit strach. Sobków si vybavoval také okamžik, kdy jeden z řidičů sanitky odmítl vyjet k pacientovi. „Jednoho dne se řidič rozplakal a řekl: ‚Pane doktore, mám malé děti. Nikam nepojedu.‘“

Po vyhlášení epidemie začaly polské úřady jednat. Uzavřely městské nemocnice a pacienty s pravými neštovicemi začaly převážet do zvláštních zařízení, kde byli odděleni od ostatních nemocných. V obci Szczodre nedaleko Wroclawi vznikla nemocnice určená výhradně pro pacienty s pravými neštovicemi. Další záložní nemocnice byla připravena v Prząśniku. Pro lidi, kteří přišli do kontaktu s nakaženými, byla zřízena izolační zařízení například ve čtvrtích Psie Pole a Pracze Odrzańskie. Někteří v nich museli strávit několik týdnů, přestože sami žádné příznaky neměli. Do izolace se tehdy celkem dostalo více než dva tisíce lidí.

Lékařka Alicja Surowiec, která byla 17. července povolána do provizorní nemocnice ve Szczodre, vzpomínala na první hodiny jejího fungování: „Večer jsme vyrazili. Na místě jsem našla jen jednu zdravotní sestru a jednu sanitářku. Sama jsem s sebou přivezla dvě sestry a dvě sanitářky.“ Personálu bylo zpočátku zoufale málo a zařízení se rychle plnilo nemocnými. „Jak pacientů přibývalo, začala nám docházet místa. Tehdy mě napadlo postavit v zahradě vojenské stany,“ popsala lékařka v dobové rozhlasové reportáži z listopadu 1963.

Podmínky v izolačních zařízeních byly přísné. Lékař Jerzy Bogdan Kos, který se na potlačování epidemie podílel, je později přirovnal k vězení. „Areály izolačních zařízení byly obehnány ostnatým drátem. Jako ve vězení,“ vzpomínal. Izolovaní lidé nemohli zařízení opustit, dokud neuplynula stanovená doba pozorování.

Nucená izolace přitom pro mnohé znamenala také náhlé odloučení od rodiny. Novinářka Magdalena Bajerová, která během epidemie pracovala ve wroclawském rozhlase, vzpomínala, že lidé z izolatorií telefonovali do redakce a zoufale se snažili zjistit, co se stalo s jejich blízkými. Rozhlasoví pracovníci proto pomáhali zprostředkovávat zprávy mezi izolovanými lidmi a jejich rodinami. „Dodnes si pamatuji radost v jejich hlasech, někdy se jim hlas lámal nebo byl tlumený slzami, když jsme jim oznamovali, že o děti se postarala sestra nebo o starou matku vnuk,“ napsala Magdalena Bajerová po letech ve svých vzpomínkách.

Na příjezdových silnicích vznikla kontrolní stanoviště, kde se prověřovalo, zda mají cestující potvrzení o očkování. Bez něj bylo obtížné do města přijet nebo jej opustit. Podobné kontroly probíhaly také na železnici. Přísná opatření změnila každodenní život obyvatel. Úřady zakázaly prodej sodové vody z pouličních automatů, uzavřely koupaliště a nařídily pravidelnou dezinfekci veřejných budov. Na úřadech a dalších institucích se používal chloramin. Lidé se přestali zdravit podáním ruky a kliky dveří se obalovaly obvazy napuštěnými dezinfekcí.

Zvláštní kapitolou celé epidemie se stal 22. červenec 1963. Polsko tehdy slavilo jeden z nejvýznamnějších státních svátků komunistického režimu Národní svátek znovuzrození Polska. Přestože ve Wroclawi už několik dní platila mimořádná zdravotnická opatření, úřady plánované oslavy nezrušily. Ve městě se konaly sportovní soutěže, lidové slavnosti a další společenské akce.

Historička Grażyna Trzaskowska upozornila, že se oslav účastnily davy obyvatel, z nichž mnozí si stále neuvědomovali, jak vážné nebezpečí jim hrozí. Zatímco se lidé bavili na veřejných slavnostech, zdravotníci v nemocnicích bojovali o životy pacientů nakažených pravými neštovicemi.

Nákaza pravými neštovicemi představovala nebezpečí i pro další části Polska a sousední státy. Polské úřady se obávaly, že se nemoc rozšíří za hranice Wroclawi, a proto zahájily očkování také v Katovickém a Opolském vojvodství, tedy v oblastech sousedících s tehdejším Československem. Přísná opatření se dotkla také cestování přes státní hranice.

„Pro malý pohraniční a turistický styk byly uzavřeny hraniční přechody s Československem a Německou demokratickou republikou,“ uvedla polská historička Ewa Wójcicka. Neznamenalo to však úplné zastavení veškeré dopravy mezi sousedními státy, běžné cestování však bylo výrazně omezeno.

O tom, že epidemie vyvolala vážné obavy také v Československu, svědčí dobová zdravotnická ročenka vydaná ministerstvem zdravotnictví. „Mimořádnou pozornost a zvláštní úsilí na úseku boje proti přenosným nemocem si v roce 1963 vyžádala situace, vyvolaná výskytem pravých neštovic v sousedních státech, zejména v Polsku,“ píše se doslova v publikaci Zdravotnictví ČSSR 1963.

Československé úřady proto přijaly další preventivní opatření, na kterých se podílely také ostatní státní instituce a organizace zajišťující cestování. „Zostřenými opatřeními, která byla operativně projednávána se všemi ostatními složkami státní správy a cestovními organizacemi, se podařilo zabránit proniknutí tohoto závažného onemocnění na naše území,“ pokračuje dobová československá ročenka.

V boji proti pravým neštovicím polské úřady zahájily rozsáhlou očkovací kampaň. Ve Wroclawi vznikala očkovací místa v nemocnicích, na pracovištích i na dalších veřejných místech. Během kampaně bylo v celém Polsku proti neštovicím naočkováno více než osm milionů lidí. Za porušování mimořádných nařízení hrozily pokuty a v závažných případech také trestní postihy.

Na přísné kontroly vzpomínal také lékař Zbigniew Rudkowski, který se tehdy vracel s rodinou z dovolené. „Vracel jsem se z dovolené s manželkou a dětmi. V Jelení Hoře nás zastavila zdravotnická hlídka a okamžitě jsme dostali vakcínu,“ popsal. Přestože rodina už byla očkovaná, zdravotníci vyžadovali přeočkování. Bez něj by se nemohli vrátit domů. Mezi obyvateli se přesto šířily nejrůznější děsivé zvěsti. Do vzdálenějších oblastí se například dostávaly zprávy, že ve Wroclawi lidé umírají přímo na ulicích a jejich těla zůstávají ležet na chodnících.

Boj s epidemií nakonec přinesl výsledky. Během srpna začal počet nových případů klesat a zdravotníkům se postupně podařilo šíření nákazy zastavit. Dne 19. září 1963 polské úřady oznámily konec epidemie. Mimořádná omezení byla zrušena a Wroclaw se začala vracet k běžnému životu. Od vyhlášení epidemie uplynuly dva měsíce, během nichž město zažilo jednu z nejvážnějších zdravotnických krizí své poválečné historie. Pravými neštovicemi se tehdy nakazilo celkem 99 lidí, z nichž sedm zemřelo. Nejmladšímu nakaženému bylo teprve pět měsíců, nejstaršímu 83 let. Mezi oběťmi byli také zdravotníci, kteří se nakazili při péči o nemocné.

Zdroj:

https://jbc.jelenia-gora.pl/Content/16794/Epidemia%20czarnej%20ospy%20we%20Wroc%C5%82awiu%20w%201963.pdf

https://przystanekhistoria.pl/pa2/tematy/sluzba-zdrowia/116313%252CEpidemia-ospy-we-Wroclawiu.html

https://www.uzis.cz/sites/default/files/knihovna/zdrroc1963_cssr_zdravotnictvi.pdf

https://www.wroclaw.pl/dla-mieszkanca/jerzy-bogdan-kos-o-ospie-1963-we-wroclawiu

https://wydawnictwa.akf.krakow.pl/attachments/article/561/509_510_2020.pdf

https://www.medonet.pl/choroby-od-a-do-z/choroby-zakazne/zaczela-sie-psychoza-epidemia-ospy-sparalizowala-wroclaw

https://archiwum.tvn24.pl/magazyn-tvn24/117/tvn24.pl/magazyn-tvn24/srodek-i-dno-piekla-z-nikla-nadzieja-na-ocalenie-epidemia-czarnej-ospy-we-wroclawiu%2C117%2C2123.html

https://www.youtube.com/watch?v=5p_cgN02lFU