Článek
Zatímco po únoru 1948 se tisíce obyvatel Československa snažily uprchnout na Západ, někteří lidé se vydávali přesně opačným směrem. Patřili mezi ně zvláště odsunutí sudetští Němci, kteří se tajně vraceli do svého rodného kraje. Chtěli navštívit příbuzné, kteří v Československu zůstali, zavzpomínat na místa svého dětství, navštívit hroby blízkých nebo si vyzvednout zanechaný majetek či hospodářská zvířata. Nelegální přechody hranic tímto směrem jsou doloženy zejména v prvních poválečných letech.
V průběhu 50. let se možnosti legálních návštěv Československa postupně rozšiřovaly, získání víza však nebylo pro západoněmecké občany samozřejmostí. Československé úřady mohly jejich žádosti zamítnout, což se roku 1960 ostatně stalo 16letému Aloisi Sulzerovi. Ten se přesto do Československa vydal za příbuznými a svou dívkou bez povolení. Jeho cesta skončila tragicky.
Osudné mu byly drátěné zátarasy pod vysokým napětím
Alois Sulzer se narodil 3. února 1944 v Rožmberku nad Vltavou do německy mluvící rodiny. Jeho otec Alois byl kolářským mistrem, matka Aloisia pocházela z nedaleké Větrné. Měl také starší sestru Hertu Annu. V září 1946, když mu byly dva roky, byla jeho rodina odsunuta z Československa.
Sulzerovi se usadili v západoněmeckém Donzdorfu v Bádensku-Württembersku, kde Alois vyrůstal a chodil do školy. Stále však udržovali kontakty s příbuznými v jižních Čechách. V Loučovicích na Českokrumlovsku žil například Aloisův strýc František Hošek a právě za ním se 16letý mladík rozhodl v létě roku 1960 vypravit.
Dne 7. července 1960 Alois odešel z domova a zamířil do Rakouska, odkud se chtěl přes železnou oponu dostat do jižních Čech. O týden později 14. července napsal z rakouského Freistadtu dopis své sestřenici Magdaleně, ve kterém jí oznámil svůj úmysl dostat se do Československa. Chtěl navštívit příbuzné v Loučovicích, které od jeho rodného Rožmberka nad Vltavou dělilo jenom několik kilometrů.
Na cestu si vzal jízdní kolo a kytaru. Z Freistadtu pokračoval přes Summerau směrem k přísně střežené československé hranici. V jednom z opuštěných domů zanechal své věci společně s dopisem, v němž nálezce žádal, aby mu kolo a kytaru neodnášel, protože se pro ně hodlá vrátit. Tyto věci později objevily rakouské bezpečnostní orgány.
V noci na 23. července 1960 se Alois dostal do prostoru zaniklé osady Mnichovice nedaleko Vyššího Brodu. Tento úsek státní hranice střežila 8. rota Pohraniční stráže Mnichovice. Součástí zabezpečení hranice byly elektrické drátěné zátarasy pod vysokým napětím. Přibližně ve 0:45 hodin se mladík pokusil zátaras překonat, smrtelně jej však zasáhl elektrický proud.
Na místo tragédie dorazil zástupce vojenské prokuratury, který ohledal ohořelé tělo, podle osobních dokladů zjistil totožnost mrtvého a zajistil fotografickou dokumentaci. Československé bezpečnostní orgány tak od samého počátku věděly, kdo na hranici zemřel. Přesto se rozhodly smrt 16letého Aloise před jeho rodinou utajit.
EZOH (elektrifikované zařízení k ochraně hranic) bylo v 50. a 60. letech 20. století smrtící součástí železné opony, a to i v úseku pohraniční roty Mnichovice. Tvořily jej drátěné zátarasy pod vysokým napětím, zpravidla 2 000 až 6 000 voltů. Po roce 1965 bylo toto zařízení vypnuto a demontováno. Nahradila jej tzv. signálka, tedy slaboproudé signalizační zařízení, které již nezabíjelo elektrickým proudem, ale při dotyku nebo přestřižení drátu vyvolalo poplach na pohraniční rotě.
Aloise tajně pohřbili jako neznámého člověka v hromadném hrobě v Českých Budějovicích
Aloisovo tělo bylo převezeno do Českých Budějovic, kde jej československé úřady nechaly tajně pohřbít jako neznámou osobu na místním ústředním hřbitově, a to do hromadného hrobu. Po pohřešovaném mladíkovi mezitím pátraly rakouské bezpečnostní orgány, které poblíž hranice nalezly jeho jízdní kolo, kytaru a dopis. Rakušané se dvakrát obrátili na československou stranu se žádostí o informace, pokaždé však obdrželi zápornou odpověď. Československé úřady nepřiznaly, že mladík na československém území zemřel.
Dne 2. listopadu 1960 přijeli Aloisovi rodiče do Loučovic za příbuznými Hoškovými. Od synova odchodu z domova uplynuly téměř čtyři měsíce a stále nevěděli, co se s ním stalo. Doufali, že jim příbuzní nebo československé úřady pomohou objasnit jeho zmizení. Bezpečnostní orgány jim však sdělily, že se Alois na československém území nenachází a hranici údajně vůbec nepřekročil. Když se matka ptala, zda se syn nemůže někde skrývat, dozvěděla se, že celostátní pátrání nic nezjistilo. Vedoucí okresního oddělení ministerstva vnitra přislíbil, že pokud se objeví nové informace, budou příbuzní vyrozuměni.
V té době byl Alois více než tři měsíce mrtvý. Československé bezpečnostní orgány přesně věděly, za jakých okolností zemřel i kde je pohřben. Příslušníci Pohraniční stráže obeznámení s případem byli navíc zavázáni mlčenlivostí. Aloisovi rodiče tak odjížděli z Československa, aniž by věděli, že jejich syn už nežije.
„V případě osob s bydlištěm ve Spolkové republice Německo, které přišly o život v důsledku elektrického zabezpečení hranic nebo střelby Pohraniční stráže, musela československá strana jejich smrt všemi prostředky popírat a zatajovat, aby druhé straně neposkytla žádný důvod k protestu,“ vysvětlil historik Mikuláš Zvánovec ve studii Zastřeleni na útěku? Německé oběti československého pohraničního režimu v letech 1945–1989, publikované v roce 2024.
Strýc zjistil, že jeho synovec zemřel. Úřady přesto dál mlčely
Informace o smrti 16letého mladíka se postupně začaly šířit mezi místními obyvateli a dostaly se také k jeho strýci Františku Hoškovi. V létě 1962 mu jeho podezření potvrdil bývalý poddůstojník pohraniční roty Spáleniště.
Dne 8. října 1962 se František Hošek obrátil na okresní oddělení ministerstva vnitra v Českém Krumlově. Požadoval prošetření případu a informování Aloisových rodičů. Při této příležitosti uvedl, že jeho synovec chtěl navštívit také svou dívku ve Studánkách a údajně měl u sebe 600 západoněmeckých marek.
Ministerstvo vnitra se přesto rozhodlo pokračovat v utajování Aloisovy smrti. Úředníci argumentovali mimo jiné tím, že rakouským orgánům již poskytli záporné odpovědi, od události uplynuly více než dva roky a František Hošek nemohl svá tvrzení jednoznačně doložit.
Aloisovi rodiče se při pátrání po synovi obrátili také na československou vojenskou misi v západoberlínském Dahlemu a na Československý červený kříž. Ani touto cestou se jim však nepodařilo získat oficiální potvrzení jeho smrti. Jak poukazují historikové, československé úřady tento případ utajovaly až do pádu komunistického režimu v roce 1989.
Zdroj:
https://todesopfer.eiserner-vorhang.de/article/487-alois-sulzer
https://zeitschrift-fsed.fu-berlin.de/index.php/zfsed/article/download/832/865/1633
https://www.sezimovo-usti.cz/evt_file.php?file=1774
https://digi.ceskearchivy.cz/6977/209/2693/779/52/0
