Článek
V roce 2014 přijela německá novinářka a spisovatelka Alexandra Senfftová vlakem z Vídně do Bratislavy. Doprovázela ji její devatenáctiletá dcera Magda a irský filmový štáb. Na bratislavském nádraží na ni čekal Tomáš Reichental, který na rozdíl od svých 35 příbuzných přežil holokaust. Alexandra Senfftová měla tehdy z tohoto setkání velké obavy. Jejím dědečkem byl totiž někdejší vyslanec nacistického Německa na Slovensku Hanns Elard Ludin, který se podílel na deportacích slovenských Židů do koncentračních táborů.
Alexandra paradoxně desítky let vyrůstala v přesvědčení, že její dědeček byl sice nacistou, ale nikdy nikomu neublížil. Až v dospělosti začala zjišťovat, co ve skutečnosti za druhé světové války dělal a kým byl. A když o tom veřejně promluvila, část rodiny se jí zřekla.
Nacistický zločinec se doma projevoval jako milující manžel a otec
Hanns Elard Ludin se narodil ve Freiburgu im Breisgau na západě Německa v roce 1905. Ještě před nástupem Hitlera k moci se zapojil do nacistického hnutí a postupně se vypracoval mezi významné představitele útočných oddílů SA. Byl také poslancem říšského sněmu. V lednu 1941 nastoupil do funkce vyslance nacistického Německa ve Slovenském štátu, kde úzce spolupracoval s režimem Jozefa Tisa.
S manželkou Erlou a společnými šesti dětmi (čtyřmi dcerami a dvěma syny) bydlel Ludin za války v honosné vile na bratislavských Palisádách. Tato vila původně patřila židovské rodině Steinů, která v Bratislavě desítky let provozovala známý pivovar. Ludinova rodina si v Bratislavě žila ve velkém přepychu. Naopak slovenské židovské obyvatelstvo postupně přicházelo o svá občanská práva, majetek, zaměstnání, možnost vzdělání a nakonec i o svobodu.
V roce 1942 začaly ze Slovenska odjíždět první židovské transporty do nacistických koncentračních táborů. Právě Ludin se jako představitel nacistické diplomacie aktivně podílel na jednáních a prosazování deportací. O jejich průběhu informoval Berlín a spolupracoval se slovenskými úřady, které tyto deportace organizovaly.
Na konci války Ludin uprchl do Rakouska, kde se dostal do amerického zajetí. V říjnu 1946 jej Američané vydali Československu. Následně v Bratislavě stanul před soudem, který jej 3. prosince 1947 odsoudil k trestu smrti. O šest dní později byl za své válečné zločiny oběšen. Jeho nejstarší dceři Erice tehdy bylo 14 let a tohoto muže si pamatovala nikoliv jako nacistického zločince, nýbrž jako milujícího otce.
Deportace slovenských Židů během druhé světové války.
O dědečkovi se v rodině mluvilo často. O jeho zločinech nikdy
Alexandra Senfftová se narodila v roce 1961, tedy 14 let po popravě svého dědy Hannse Elarda Ludina. Alexandřinou matkou byla právě Erika Ludinová. O dědečkovi, kterého Alexandra nikdy nepoznala, se v rodině vždy hezky vyprávělo, připomínaly se společné zážitky i jeho vřelý vztah k dětem. Babička Erla svého zesnulého manžela vždy hájila. Nikdo nezpochybňoval, že Hanns Ludin byl nacistou. Rodina však zamlčovala jeho podíl na pronásledování a deportacích slovenských Židů.
„Vyrůstala jsem s představou dobrého nacisty, diplomata, který neudělal nic špatného,“ zavzpomínala paní Alexandra v rozhovoru pro slovenský Denník N. Jako dítě dle svých slov vnímala, že jakkoliv kritizovat dědečka je v rodině nepřípustné, sama se proto na nic neptala. Teprve v dospělosti si začala uvědomovat, v jakém zvláštním prostředí vyrůstala.
Alexandřina matka trpěla depresemi, v 64 letech spáchala sebevraždu
Alexandřina matka Erika se s otcovou popravou a rodinnou minulostí nikdy nevyrovnala. V dospělosti trpěla těžkými depresemi a její vztah s dcerou byl velmi složitý. Alexandra se později snažila pochopit, proč její matka tak trpěla. Erika Ludinová spáchala v dubnu 1998 sebevraždu, bylo jí 64 let.
Po matčině smrti zdědila Alexandra množství fotografií, dopisů a dokumentů, včetně kopií archivních materiálů z Bratislavy. Alexandřin bratr neměl o tyto věci zájem, proto si je ponechala a dala do krabic na půdu. Zlom nastal v roce 2005, kdy Alexandřin strýc Malte Ludin (nejmladší syn Hannse Ludina) natočil dokumentární film Dvě nebo tři věci, které o něm vím.
V tomto filmu se jednotliví členové Ludinovy rodiny vyjadřovali k minulosti svého otce a dědečka. Někteří se nadále drželi představy, že Ludin byl čestný člověk, který se pouze stal obětí poválečné spravedlnosti. Dokument však ukázal také archivní materiály, včetně písemností o deportacích slovenských Židů, které byly opatřeny Ludinovým podpisem. Právě tyto podpisy Alexandru mimořádně zasáhly.
Uvědomila si také, že ve filmu chybí hlas její zemřelé matky. Alexandra Senfftová se proto rozhodla dědovu minulost velmi důkladně prozkoumat. Snesla z půdy krabice se dokumenty a začala se jimi probírat. Současně pátrala v archivech a postupně odhalovala skutečnosti, o kterých se v její rodině mlčelo desítky let.
Hanns Ludin s manželkou a třemi dcerami a synem na snímku z roku 1940. Následující rok se Ludinovi přestěhovali do Bratislavy, kde se jim narodily další dvě děti.
Veřejné odhalení rodinného tajemství rozdělilo příbuzné
Alexandra se nejprve nevzdávala naděje, že v historických dokumentech objeví něco, co by dědovu vinu alespoň trochu zmírnilo. „Nenašla jsem nic, co by mi přineslo úlevu. Právě naopak, jasně jsem zjistila, že můj dědeček byl velmi hluboce zapojen nejen do nacistického systému, ale i do samotného holokaustu. A na to neexistuje žádná omluva,“ řekla pro slovenský Denník N.
Velmi ji šokoval zvláště dědův dopis na rozloučenou, který krátce před popravou napsal své ženě Erle. Ludin v dopise tvrdil, že má čisté svědomí a že by nikdy nebyl schopen udělat něco špatného.
Pátrání Alexandry Senfftové vyústilo v roce 2007 ve vydání její autorské knihy Schweigen tut weh. Eine deutsche Familiengeschichte, která později vyšla ve slovenském překladu pod názvem Bolestivé mlčanie. Autorka v této knize popisuje nejen dědovu nacistickou minulost, ale zejména osud své matky a důsledky dlouholetého rodinného mlčení.
Vydání této knihy se však nesetkalo s pochopením všech členů rodiny Ludinovy. Někteří příbuzní odmítali přijmout Alexandřiny závěry a nadále obhajovali Hannse Elarda Ludina jako dobrého člověka. Naopak říkali, že Alexandra Senfftová svým veřejným vystupováním poškozuje rodinnou pověst.
„Trvalo mi nějaký čas, než jsem si uvědomila, že se stáváme spoluviníky, pokud pokračujeme v obhajování lži,“ podotkla paní Alexandra, s níž někteří členové rodiny přerušili kontakt. Podle této ženy je přirozené, že lidé cítí oddanost ke svým rodičům a blízkým členům rodiny. Tato oddanost však nemůže být důvodem k omlouvání válečných zločinů.
Alexandřina práce postupně získávala nový rozměr. Začala se setkávat s lidmi, kteří osobně přežili nacistické pronásledování. Jedním z nich byl slovenský Žid žijící v Irsku Tomáš Reichental.
S mužem, který byl jako dítě deportován ze Slovenska, stála v roce 2014 u bratislavského hrobu svého dědy
Když se Alexandra Senfftová v roce 2014 poprvé setkala na bratislavském vlakovém nádraží s přeživším holokaustu Tomášem Reichentalem, oba byli nervózní. Tento muž jako dítě přežil koncentrační tábor Bergen-Belsen, kde před jeho očima zemřela babička. Celkem během holokaustu přišel o 35 příbuzných. Přesto Alexandru při tomto prvním setkání, které bylo iniciováno v rámci natáčení irského dokumentárního filmu Close to Evil, objal. Během natáčení spolu navštívili také Martinský hřbitov v Bratislavě, kde je Hanns Elard Ludin pohřben.
Tomáš Reichental zpočátku nechápal, proč chce Alexandra k dědovu hrobu vůbec chodit. Přála si totiž na toto místo přijít s někým, kdo dokáže otevřeně mluvit o zločinech, na kterých se její děda podílel. Když pak pan Tomáš začal u hrobu vyjmenovávat své zavražděné příbuzné, Alexandra se rozplakala.
Tomáš Reichental, který žil od 50. let 20. století v irském Dublinu, později pro britský deník The Guardian vysvětlil, že jeho objetí Alexandry neznamenalo odpuštění jejímu dědovi. Vnímal ji spíš jako spřízněnou duši, která se stejně jako on snažila uchovat pravdivou vzpomínku na holokaust.
“Po jednom dni natáčení dokumentu jsem se Tomiho zeptala, zda by mě doprovodil k nenápadnému hrobu mého dědy. „Ale přece ho tam nechcete uctít”? zeptal se mě viditelně zaskočený. Vysvětlila jsem mu, že to rozhodně není mým záměrem. Chtěla jsem tuto návštěvu prožít společně s ním, protože se svou vlastní rodinou jsem to udělat nemohla. Veřejně jsem totiž poukázala na vinu svého dědečka, kterou moji příbuzní dodnes popírají, a kvůli tomu se naše vztahy zpřetrhaly. Zpochybnila jsem rodinnou verzi minulosti a v jejich očích jsem tím pošpinila vlastní rodinu,“ uvedla v červnu 2026 Alexandra Senfftová pro The Irish Times.
Vztah Tomáše Reichentala a Alexandry Senfftové se po konci natáčení dokumentu Close to Evil postupně rozvinul v přátelství. Když Tomáš Reichental 31. května 2026 ve věku 90 let zemřel, Alexandra mu následující den věnovala osobní vzpomínku v irském deníku The Irish Times. Připomněla v ní, že sama nenese vinu za zločiny svého dědy, cítí však odpovědnost za to, aby se o nich mluvilo pravdivě. Na závěr svému zesnulému příteli slíbila, že na něj nikdy nezapomene.
Zdroj:
https://www.irishtimes.com/opinion/an-irish-diary/2026/06/01/i-wept-as-tomi-reichental-named-his-relatives-sent-to-death-by-my-nazi-grandfather
https://www.theguardian.com/world/2015/feb/06/holocaust-survivor-biopic-ss-guard-investigation-hilde-michnia-bergen-belsen-close-to-evil
https://dennikn.sk/1649926/nenasla-som-o-nom-nic-dobre-moj-dedo-ako-hitlerov-diplomat-v-bratislave-posielal-zidov-na-smrt/
https://die-quellen-sprechen.de/13-045.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Tomi_Reichental
https://www.rte.ie/news/2026/0531/1576112-tomi-reichental/
