Mengeleho dvojčata z Prahy: Josef přežil Osvětim, sestru Martu hledal celý život

Josef Kleinmann prožil většinu svého života pod občanským jménem Peter Grünfeld. Narodil se v Praze, jako čtyřletý chlapec prošel Osvětimí a stal se jedním z nejmladších dvojčat, na nichž Josef Mengele prováděl své experimenty. Své dvojče Martu naposledy zahlédl u ostnatého drátu krátce před osvobozením nacistického koncentračního tábora Osvětim Rudou armádou. Zatímco Josef se dostal na svobodu, jeho sestra zmizela. Na to, co se s ní skutečně stalo, hledal odpověď až do konce svého života.

Dvojčata Josef a Marta Kleinmannovi se narodila 14. dubna 1940 v Praze. Společně s rodiči a starší sestrou Amálií bydlela v bytě ve Veverkově ulici čp. 24 v pražských Holešovicích. Svého otce Ferdinanda však tito sourozenci neměli možnost si zapamatovat; roku 1941 byl deportován do Terezína, kde o dva roky později zemřel.

Také dvojčata se společně s matkou Helenou a starší sestrou Amálií roku 1942 ocitla v terezínském ghettu, odkud byli všichni čtyři společně 18. května 1944 deportováni do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Jejich maminku a sestru Amálii nacisté ihned po selekci poslali na smrt. Naopak Josef a Marta se ocitli mezi dětmi vybranými k nacistickým lékařským experimentům, pod kterými byl podepsán Josef Mengele.

Josefovi, kterému v koncentračním táboře Osvětim říkali Pepíček, vytetovali na předloktí číslo A-2459. Ve svých pamětech vzpomínal na dřevěné baráky, spodní lůžko palandy a další dvojčata, která s ním byla ubytována. Pan Josef vzpomínal také na dospělého vězně Efraima Reichenberga, který ho vodil na vyšetření. Brával ho za ruku, dával mu cukr, čokoládu a jiné sladkosti. Někdy mu zpíval maďarskou dětskou písničku, jejíž slova si Josef pamatoval ještě jako sedmdesátiletý muž.

„Vždycky jsme šli na procházku k testům, do laboratoře, na experimenty. V laboratoři bylo mnoho lidí v bílých pláštích. Pamatuji si, že pokaždé, když jsem šel do laboratoře, dali mi injekci do hlavy a že mi jednou odebrali kousek kůže z čela kvůli nějakému testování,“ zavzpomínal v roce 2010 Josef Kleinmann.

Josefova sestra Marta dostala v Osvětimi vězeňské číslo A-4931 a byla rovněž coby dvojvaječné dvojče podrobována lékařským experimentům. Josefova poslední vzpomínka na ni je, kterak stojí u elektrického plotu. „Je jako část mě samotného, která mi chybí. Pamatuji si, jak jsem ji krátce před osvobozením viděl u plotu. Mám pocit, že stále někde na tomto světě žije,“ uvedl její přeživší bratr.

Když se v lednu 1945 blížila k Osvětimi Rudá armáda, Josefovi nebylo ještě ani pět let. Vzpomínal si na sníh, velké tanky a lidi, kteří pálili dokumenty a oblečení. Na pruhovaný vězeňský oděv si tehdy oblékl teplejší šaty. Po osvobození se ocitl ve skupině dětí, o které se staral někdejší vězeň Zvi Spiegel.

Josef byl natolik vyčerpaný, že po krátké chůzi nedokázal pokračovat. „Byl jsem velmi unavený a velmi slabý, a tak jsem si sedl na zem do sněhu. Šel kolem muž jménem Samuel Grünfeld, zvedl mě a řekl: „Vezmu tě s sebou domů, protože jsem si jistý, že nikdo z tvé rodiny nepřežil.“ Odvezl mě do Užhorodu, kde jsem s ním žil zhruba půl roku. Našel svůj starý dům a otevřel si malou restauraci, aby si vydělával na živobytí,“ popsal svůj život těsně po válce Josef Kleinmann.

Ani toto šťastnější období však netrvalo dlouho. Do Grünfeldovy restaurace jednoho dne přišli sovětští důstojníci a požadovali k jídlu vodku zdarma. Grünfeld jim nalil několik rund a poté je vyzval k zaplacení s tím, že jinak už nebude dále nalévat. Jeden z důstojníků vytáhl revolver a Samuela Grünfelda na místě zastřelil. Umírající muž ještě stačil požádat příbuzné, aby malého chlapce přijali za svého syna a postarali se o něj. Když se o něco později vrátila z koncentračního tábora také Grünfeldova dcera Helena, dozvěděla se o otcově posledním přání a malého Josefa se ujala.

Chlapec narozený v Praze neměl žádné doklady, které by potvrzovaly jeho pravou totožnost, a jeho opatrovníci neznali ani přesné datum jeho narození. V roce 1947 lékařská komise v Užhorodu rozhodla, že se pravděpodobně narodil v roce 1939. Tento údaj se dostal do Josefových dokumentů, přestože ve skutečnosti přišel na svět o rok později. Když Josefa zapisovali do školy, úředník se ho zeptal na jméno. Chlapec odpověděl, že se jmenuje Pepíček. Úředník však českou zdrobnělinu nepřijal a zapsal ho jako Petera. Příjmení dostal po svém zachránci Samuelu Grünfeldovi.

Josef Kleinmann tak v Užhorodu vyrůstal jako Peter Grünfeld. Býval často nemocný, trpěl následky podvýživy a potřeboval lékařskou péči. Zpočátku mluvil jenom málo a dorozumíval se směsicí češtiny, maďarštiny a němčiny. Jeho nová rodina ho ale přijala a podporovala. Po základní a střední škole vystudoval učitelství ruštiny. Na vysoké škole se seznámil se studentkou učitelství hudby Olgou, kterou si v roce 1962 vzal za ženu.

Josef (občanským jménem Peter Grünfeld) před svou manželkou dlouho tajil, co všechno v Osvětimi prožil. Obával se totiž, že je kvůli nacistickým experimentům neplodný. Měl také strach, že počne dítě s vážným zdravotním postižením. Teprve poté, co se manželům narodily tři zdravé děti, začal vyprávět o hrůzách, které musel v Osvětimi jako malý chlapec podstupovat.

V roce 1972 se rodina Heleny Grünfeldové (provdané Grünbergerové), která Josefa vychovala, rozhodla vystěhovat ze Sovětského svazu do USA. Ostatní členové rodiny dostali povolení k odjezdu, ale Josef nikoli, neboť úřady zpochybnily údaje v jeho dokladech. Opatrovnice Helena tehdy dokázala uvést pouze to, že se Peter Grünfeld původně jmenoval Josef Kleinmann a pocházel z Prahy. Žádné dokumenty, které by jeho původ jasně prokazovaly, však neměla. Peter Grünfeld, tedy Josef Kleinmann, tak musel zůstat se svou manželkou v Sovětském svazu.

Zlom nastal počátkem roku 1975, kdy Josef s Olgou navštívili kino. Promítal se sovětsko-polský film Nezapomeň své jméno, který vyprávěl o matce pátrající po synovi ztraceném během války. Ve filmu vystupoval také tehdejší ředitel osvětimského muzea Kazimierz Smoleń. Olga ještě téhož večera napsala Smoleńovi dopis, ve kterém uvedla manželovo vytetované vězeňské číslo A-2459. Chtěla vědět, kdo její muž skutečně je, odkud pochází a co se stalo s jeho rodinou.

V září 1975 Kazimierz Smoleń v dopise potvrdil, že číslo A-2459 patřilo Josefu Kleinmannovi z Prahy, který byl do Osvětimi deportován společně s matkou Helenou, starší sestrou Amálií a sestrou-dvojčetem Martou. Z dokumentů také vyplynulo, že Josef byl podrobován experimentům Josefa Mengeleho. Dopis z Osvětimi následně pomohl Josefovi také při jednání se sovětskými úřady. Povolení k vystěhování však rodina získala až po dalších čtyřech letech. V červenci 1979 se Josef, Olga a jejich tři děti přestěhovali do Izraele, kde se usadili v Aškelonu. V roce 1989 Josef zavítal také do Prahy, kde navštívil svůj rodný dům a židovský hřbitov.

Přestože Josef Kleinmann založil rodinu a žil zdánlivě spokojeně, následky nacistických experimentů jej pronásledovaly celý život. Trpěl chronickými bolestmi zad, měl potíže s chůzí a často potřeboval hůl. Po zákrocích, při nichž mu nacističtí lékaři dávali injekce do levé části hlavy, oslepl na levé oko. S experimenty, jimž byl vystaven v dětství, dále spojoval kožní potíže i to, že mu po vypadnutí mléčných zubů nenarostly stálé.

YouTube odkaz: Josef Kleinmann (Peter Grünfeld) při jedné ze svých posledních návštěv bývalého koncentračního tábora Osvětim-Březinka. V ruce drží fotografii pořízenou během osvobození tábora v lednu 1945, na které je zachycený jako malý kluk. „Buďte dobrými sourozenci, protože já jsem tady ztratil své sestry,“ říká ve videu.

V létě 1984 se Josef účastnil setkání dvojčat, která přežila Mengeleho experimenty. Po desítkách let se setkal s lidmi, kteří si jej pamatovali jako malého chlapce. Další dojemné setkání s vlastní minulostí zažil díky Evě Korové, která stejně jako Josef přežila Mengeleho experimenty a později žila v USA. Přivezla mu fotografii pořízenou při osvobozování Osvětimi v lednu 1945, kterou Josef do té doby nikdy neviděl a na které se našel v přední řadě dětí se šedým baretem na hlavě.

Ze všech nezodpovězených otázek však Josefa Kleinmanna nejvíce trápil osud jeho sestry Marty, která v Osvětimi prošla selekcí a dle záznamů osvětimského archivu byla vystavována i Mengelovým experimentům. Josef se nikdy nepřestal zabývat možností, že jeho sestra přežila a ztratila se bez dokladů stejně jako on v poválečném chaosu. Domníval se, že si ji mohla po osvobození osvojit polská rodina a vychovat ji jako vlastní dítě. Marta tak mohla vyrůstat pod jiným jménem a vůbec netušit, že je židovského původu.

„Prosím vás, čtenáře, kohokoli, pomozte mi nějak najít mou sestru-dvojče. Hledám ji od roku 1945. Pokud máte srdce, pomozte mi najít mou sestru-dvojče. Její číslo vytetované na paži je A-4931. Jmenovala se Marta Kleinmannová. Nevím, jak se jmenuje dnes,“ vzkázal Josef Kleinmann roku 2010 ve svém svědectví, které poskytl americkému muzeu Candles.

Josef Kleinmann (občanským jménem Peter Grünfeld) zemřel v roce 2017, aniž by se dozvěděl, co se s jeho dvojčetem skutečně stalo. Po Josefově smrti pokračují v pátrání jeho potomci. „Pátrání po Martě bylo pro mého dědečka celoživotní záležitostí. I po všech těch letech v něm naše rodina pokračuje a doufá, že se nám jednoho dne konečně podaří zjistit, co se s ní stalo, a uzavřít tuto bolestnou kapitolu,“ uvedla v polském Krakově v září 2024 na odborném setkání věnovaném nacistickým lékařským zločinům Josefova vnučka Moran Ezraiová, která působí jako dětská lékařka.

Zdroje:

https://candlesholocaustmuseum.org/file_download/inline/30baa511-487f-40ef-8db7-71101310b48d

https://news.cuanschutz.edu/news-stories/anesthesiology-resident-confronts-personal-professional-trauma-at-conference

https://benyehuda.org/read/10867

https://candlesholocaustmuseum.org/educational-resources/twins-found-by-candles.html

https://www.holocaust.cz/en/database-of-victims/victim/99304-marta-kleinmannova/

https://www.holocaust.cz/en/database-of-victims/victim/99295-ferdinand-kleinmann/

https://www.holocaust.cz/en/database-of-victims/victim/99299-helena-kleinmannova/

https://www.holocaust.cz/en/database-of-victims/victim/99292-amalie-kleinmannova/