Článek
První genocidu 20. století způsobila německá koloniální správa
Německá koloniální okupace Namibie v letech 1884 až 1915 byla jako zlý sen. K této temné stránce své historie, během které o život přišly desítky tisíc nevinných lidí, se představitelé dnešního Německa poprvé otevřeně přihlásili v květnu roku 2021.
Kromě toho, že Německo oficiálně uznalo genocidu původních domorodých obyvatel dnešní Namibie (kmenů Herero a Nama) z dob své koloniální éry, tomuto africkému státu přislíbilo finanční odškodnění. Po dobu 30 let bude Namibii postupně vyplácet částku v hodnotě více než 1,1 miliardy eur. Tyto reparace mají jít na infrastrukturu, zdravotní péči a školicí programy dotčených komunit.
Zvěrstva v Německé jihozápadní Africe
Dnešní africká Namibie spadala v letech 1884 až 1915 coby Německá jihozápadní Afrika pod německou koloniální okupaci. Genocida místního domorodého obyvatelstva, která byla první ve 20. století a které historikové dávají přívlastek „zapomenutá“, odstartovala v této oblasti v roce 1904 po povstání kmenů Herero a Nama. Domorodí lidé se vzbouřili proto, že jim německá koloniální správa zabavila jejich půdu a dobytek. Šéf německé vojenské správy Lothar von Trotha vyzval v reakci na tuto událost k vyhlazení obyvatelstva.
Památník namibijské genocidy ve Swakopmundu.
Lidé z domorodé populace Herero a Nama, kteří nebyli německou správou okamžitě zabiti, byli nahnáni do pouště Namib, kde po tisícovkách umírali žízní. Někteří zemřeli poté, co vypili vodu ze záměrně otrávených studní.
Později Němci umístili přeživší lidi - převážně ženy a děti - do koncentračních táborů, kde je využívali k otrocké práci pro německou armádu a „bílé“ osadníky. Nechvalně známý byl například koncentrační tábor Shark Island. Věznění lidé umírali na nemoci, vyčerpání či hladovění. Někteří z nich byli vystaveni sexuálnímu zneužívání a lékařským experimentům.
Podle odhadů zemřelo během této zapomenuté genocidy až 80 procent domorodých obyvatel dnešní Namibie. Německé vládnoucí síly povraždily do konce konfliktu 31. března 1907 přibližně 50 až 65 tisíc lidí domorodého kmene Herero a 10 tisíc lidí domorodého kmene Nama.
Shark Island: Nechvalně známý koncentrační tábor v Namibii
Jedním z nejhorších německých koncentračních táborů v jihozápadní Africe byl nechvalně známý Shark Island neboli Žraločí ostrov, kterému se přezdívalo také Ostrov smrti. Nacházel se na malém poloostrově o rozloze 40 hektarů bezprostředně vedle pobřežního namibijského města Lüderitz.
První zmínky o tomto koncentračním táboře připadají na rok 1905, k jeho uzavření došlo počátkem roku 1907. „Zajaté ženy, které nebyly popraveny, pracovaly pro německou armádu. Odváděly tu nejtěžší práci a byly tak vyhladovělé, že na nich nebylo nic jiného než kosti a kůže. Nedostávaly téměř nic k jídlu a často jsem je viděl sbírat zbytky jídla, které odhazovali jezdci transportu. Když je přitom chytli, byly zbičovány,“ popsal pro jihoafrické noviny Cape Argus bývalý zaměstnanec tábora.
Vězněné ženy a děti v koncentračním táboře Shark Island.
Vězni na Shark Islandu z řad domorodých kmenů Nama a Herero byli po celou dobu existence tábora využívání k nuceným pracím. Německá koloniální armáda Etappenkommando je propůjčovala soukromým společnostem v celé oblasti města Lüderitz. Vězni z koncentračního tábora Shark Island pracovali například na stavbě železnic, stavbě přístavu, dostavbě města Lüderitz nebo na farmách „bílých“ osadníků nejčastěji německého původu.
V táboře Shark Island byla velmi vysoká úmrtnost. Vězni obvykle dostávali pouze hrst nevařené rýže na den. Kromě nízkých přídělů potravin se v táboře v důsledku nehygienického prostředí a absence lékařské péče velmi rychle šířily nemoci. Docházelo k častému fyzickému bití a týrání, ale také ke znásilňování.
Lebky mrtvých putovaly do Německa. K lékařským experimentům
To, co se dělo během německé koloniální okupace Namibie, je jenom pro silné povahy. V letech 1904 až 1908 během genocidy kmenů Nama a Herero dokonce Němci odvezli tisíce lebek patřícím mrtvým dospělým i dětem do německých univerzit. V pochybných lékařských experimentech chtěli tehdy prokázat údajnou méněcennost Afričanů a jejich údajnou blízkost k lidoopům.
Terénní výzkum v dnešní Namibii v roce 1906 vykonával pozdější nacistický vědec, doktor Eugen Fischer. Nejprve studoval potomky německých nebo búrských mužů a černošských žen. Svou studii zakončil výzvou k zabránění vzniku „smíšené rasy“ a zákazem smíšených manželství.
Fisher šel ještě dál a prováděl pokusy na lidech kmene Herero a Nama, ženy přitom sterilizoval. Pro svůj výzkum sbíral rovněž kosti a lebky zavražděných, což předcházelo jeho experimentům na Židech v době nacistického Německa. Eugen Fisher se později stal rektorem Berlínské univerzity, kde vyučoval medicínu budoucí nacistické lékaře. Jedním z Fischerových žáků byl Otmar Freiherr von Verschuer - a právě Verschuer následně učil samotného Josefa Mengeleho. Fischerovy myšlenky o německé rasové nadřazenosti vůči ostatním „rasám“ byly v roce 1935 začleněny do nechvalně známých Norimberských rasových zákonů.
Na genocidě domorodých kmenů Herero a Nama se podílel i Franz Ritter von Epp, který působil dva roky v Německé jihozápadní Africe jako velitel německé vojenské roty. Rovněž byl osobně přítomen při budování koncentračních táborů. Po své koloniální zkušenosti vstoupil Ritter v Německu do politiky, podporoval sociální nacionalismus a silně ovlivňoval budoucí nacistické lídry. Dokonce pomohl odstartovat politickou kariéru Adolfa Hitlera.
Franz Ritter von Epp se později stal guvernérem Bavorska, kde byl za 2. světové války zodpovědný za likvidaci prakticky všech bavorských Židů a Romů. Dokonce předsedal a dohlížel na výstavbu koncentračního tábora v Dachau.
Lebky se z Německa do Namibie vrátily až po roce 2000
Africké ženy kmenů Herero a Nama zajaté v koncentračních táborech byly v letech 1904 až 1908 během německé koloniální okupace Namibie nuceny uvařit hlavy svých mrtvých spoluvězňů (někteří byli jejich příbuzní či známí) a seškrábat z nich zbytky tkání pomocí skleněných střepů. Tímto způsobem je připravily k experimentům na německých univerzitách. Němečtí vědci totiž odváželi během namibijské genocidy lebky mrtvých k dalším výzkumům do Německa.
Bývalý namibijský velvyslanec v Německu Peter Katjavivi v srpnu 2008 požadoval, aby Německo navrátilo lebky zavražděných v letech 1904 až 1908 zpátky do Namibie. Katjavivi tímto reagoval na dokument německé televize, který informoval o tom, že se na dvou německých univerzitách našlo více než 40 lebek. Jedna z nich měla patřit přímo náčelníkovi kmene Nama, který byl zavražděn v koncentračním táboře Shark Island. Tyto lebky Německo vrátilo do Namibie v roce 2011. V srpnu 2018 odeslalo Německo ze svého území všechny zbývající lebky a další lidské pozůstatky, které byly během genocidy odvezeny z Namibie k dalším vědeckým výzkumům.
