Článek
Co se týče vzdělávání dětí s jakýmkoli znevýhodněním, tak jejich motivace většinou přicházejí z venku. Z mojí zkušenosti žáci ZŠ ještě nemají tak silnou potřebu seberealizace díky vzdělávání, že je třeba jim toto nevtíravými formami neustále připomínat a snažit se je na to upozorňovat. Žák základní školy často ještě nemá představu o tom, čím by se chtěl zabývat v dospělosti, a tak často dá na doporučení svých rodičů či pedagogů ve škole. Myslím si, že o potřebě vzdělání a jeho důležitosti je třeba hovořit již na ZŠ, protože přístup ke studiu zde může ovlivnit další studentovy kroky při výběru středoškolského vzdělávání. „Děti“ na ZŠ mají často dojem, že škola není důležitá a že tam vlastně chodí, protože musí a známky nosí pro rodiče. Neuvědomují si, že vše, co dělají ve škole, dělají pro sebe. Že jejich výkon na základní škole může ovlivnit výběr a přijetí na střední školu, což samozřejmě koresponduje s následným vysokoškolským vzděláváním.
U dětí či studentů s handicapem je to v podstatě stejné. Žáci na základní škole pro děti se zrakovým handicapem mají stejné pubertální názory jako jejich zdraví vrstevníci s tím rozdílem, že člověk se zrakovým handicapem nemá tak velkou škálu výběru při volbě středoškolského vzdělávání. Musí volit s ohledem na svoje zrakové možnosti, a tak se stává manipulační prostor menší a menší s tím, jak je zrakové postižení vážnější.
Někteří zrakově postižení mohou například studovat masérskou školu či hudební akademii, kdy by je po jejich absolvování měly živit jejich ruce a nadání, avšak i to je třeba absolvovat a strávit nějaký čas studiem.
Proto si myslím, že je třeba neustále apelovat na studenty s tím, jak je jejich vzdělávání důležité pro jejich zařazení do společnosti, i s tím, že trpí nějakým handicapem. Podle mé zkušenosti často velmi kladně působí zkušenost někoho, kdo má stejný či podobný handicap, vystudoval a teď úspěšně vykonává zajímavou činnost, ve které se mu daří a je ceněn svým okolím, zejména „zdravými“ jedinci.
Často setkání s takto úspěšnou osobou je velkou motivací pro žáky či studenty, jelikož se setkali s člověkem, který seděl v té samé lavici jako oni, učili ho ti samí pedagogové a teď je např. úspěšným právníkem či jazykovým lektorem.
Vzdělávání lidí např. se zrakovým handicapem je samozřejmě obtížnější než u lidí, kteří mají oči v pořádku. Je třeba dbát na to, že vzdělávání takového člověka vyžaduje znalost pravidel, které se tohoto týkají. Někteří zrakově postižení čtou například zvětšený černotisk, jiní potřebují více či méně světla, jiní zase úpravu světelných podmínek při studiu, další ke svému studiu potřebují počítač se speciálním softwarem a k tomu správně naformátovaný dokument…
Tyto úkony však nejsou natolik náročné, aby mohly být příčinou toho, že člověk s handicapem nemůže být dále vzděláván. Dnes již existuje velké množství kompenzačních pomůcek, které jsou při studiu velkými pomocníky. Proto je velmi důležité vzdělávat i pedagogy v této oblasti, aby věděli, jaké možnosti jsou, a že se nemusí bát vyučovat studenta se specifickými potřebami, v mém případě hovořím o studentech se zrakovým handicapem. Pokud bude pedagogovi představena škála pomůcek, předveden jejich účel a vysvětlí se mu princip, na kterém s nimi zrakově postižený člověk pracuje, domnívám se, že pak nemusí mít pedagog obavy se zařazením takové studenta do svého kolektivu.
Jde však o to vzdělávat a bořit tak určité mýty, které veřejností často kolují a zkreslují pohled na život handicapovaných lidí, v našem případě těch, kteří chtějí být kvalitně vzděláváni.
S tím souvisí i právě tolik diskutované inkluzivní vzdělávání. Já sama kvituji inkluzivní vzdělávání, avšak ne vždy a ne pro každého je vhodné.
Má-li student např. zrakový handicap a studuje s výborným prospěchem na základní škole pro studenty se zrakovým postižením, tak logicky následuje studium střední školy se zaměřením na další, vysokoškolské vzdělání. Nabízí se zde možnost zařadit žáky na střední školu mezi „normální“ studenty, nebo jej poslat opět na střední školu se zaměřením na zrakový handicap.
Zde je třeba projít si následné pro a proti. V tomto by právě měli pomoci erudovaní psychologové či pedagogové, aby pomohli studentovi a jeho rodičům při této volbě. Jedná se o to, že sice student s průměrem 1.0 má předpoklady uchytit se velice dobře na škole mezi zdravými studenty, ale je třeba promyslet i jiné okolnosti. Často na základních školách, které jsou specializované na určité handicapy, je ve třídě max. 8 studentů, a to se stejným či podobným postižením. Náš student s průměrem 1,0 zde má své místo upravené pro své specifické vzdělávací potřeby. Všechen personál školy ví, že pracují s handicapovaným žáky, tomu je přizpůsoben i interiér, příp. exteriér školy. Student již přišel do těchto podmínek, podmínky mu vyhovovaly, a tak je vzdělávání kvalitně rozvíjelo a on tak prosperoval.
Je třeba si uvědomit, když přijde do kolektivu 30 zdravých lidí, kde spolužáci nevědí a neznají, jak se k němu chovat, pedagogové mají jen kusé znalosti o této problematice, orientace v prostoru je mnohem složitější…, zda toto vše nebude spíš kontraindikací procesu inkluze. Je důležité, aby měl student dostatečné sebevědomí a sílu, aby nově příchozí tlak ustál a dokázal z něj těžit nové zkušenosti a znalosti. Jelikož pobyt se zdravými studenty a zařazení se mezi zdravý kolektiv přináší určitou dávku sebevědomí, může mít na psychiku handicapovaného motivující vliv. Přichází noví přátelé, nové možnosti a příležitosti. Zrovna tak zdraví jedinci se naučí nemít rozpaky a zkreslené představy o životě postižených. Pravda je, že obě skupiny si mohou leccos předat a vzájemně se obohatit.
V reálném životě jsou však i negativní překážky (např. v podobě šikany či nepochopení ze strany pedagogů), které handicapovaného studenta natolik odradí, že mohou ovlivnit jeho sebevědomí a seberealizaci, kdy to povede až k totální rezignaci na vše. Pak už je samozřejmě velmi složité opět zapojit člověka do kolektivu a procesu vzdělávání, byť na škole pro lidi s daným handicapem, kde by měl opět individuální přístup a spolužáky se stejným handicapem.
Proto nejsem zastáncem inkluze za každou cenu. Procesy rozhodování jsou velmi složité a individuální. Proto je třeba kvalitně vzdělaných a empatických lidí, kteří by v tomto pomáhali. A v neposlední řadě kvalitně vzdělaných pedagogů, kteří pomohou handicapované začlenit mezi zdravé studenty a pomohou mu na cestě při začleňování právě tím, že pochopí potřeby handicapovaného a vysvětlí je v pochopitelné podobě všem tak, aby handicapovaného přijali bez předsudků a desinformací.
Podle mého názoru v naší společnosti jsou potřebné i školy se speciálním zaměřením pro ty, pro něž by bylo studium mezi zdravými příliš náročnou životní zkouškou, jelikož ve speciální škole se mohou rozvíjet jejich schopnosti, které by v „normální“ škole nemusely být objeveny. Zrovna tak je prospěšné inkluzivní vzdělávání, kdy vedle sebe studují žáci zdraví a s nějakým postižením, kdy se tak obě skupiny mohou vzájemně obohatit o cenné životní zkušenosti.
Proto je důležité klást důraz nejen na vzdělávání samotných handicapovaných, a to na všech stupních našeho školního systému, ale i na vzdělávání pedagogů samotných, jejich asistentů, psychologů, ale i samotné laické veřejnosti, aby se nebála styku a setkání s lidmi s handicapem.
Popis v článku vychází z vlastních zkušeností, prožitků a praxe života s těžkým zdravotním postižením.
Zdroje:
