První se zrakovým postižením na VŠ

Již jsem psala o svých zkušenostech při studiu na vysoké škole. Často ale nezmiňuji, že přechod ze střední školy (gymnázia) na vysokou byl velmi náročný. Zpětně si říkám, kde jsem našla tolik síly a odvahy se vrhnout do něčeho tak obtíženého. Nemyslím teď náročnost studijního obsahu, ale stran zrakového postižení, veškeré logistiky a komunikace s lidmi na univerzitě.

Maturitní zkoušku jsem šla skládat prakticky po propuštění z nemocnice bez přípravy, resp. po 4 dnech předčítání otázek od mé mámy, které jsme samozřejmě nestihly přečíst, a tak jsme četly náhodně. Učit dříve jsem se nemohla, neboť jsem od ledna ležela v nemocnici po autonehodě, díky které jsem přicházela o své zbytky zraku. Posléze jsem ležela až do května na očním oddělení po provedených operacích. Stále jsem pociťovala následky sražení automobilem, snažila se vyrovnat s tím, že se mi zrak do původního stavu již nevrátí, a ještě jsem se rozhodla zkusit přijímací řízení na VŠ.

Na třech ze čtyř fakult ZČU mě odkázali na to, ať přijdu, až uvidím, či až se můj stav zlepší… I přesto jsme zavolaly na fakultu čtvrtou, píšu v ženském rodě, jelikož moje mamka se vzdát nechtěla, jelikož jí přišlo tak absurdní a nespravedlivé, že odmítají, aniž by se alespoň pokusili řízení zařídit. Až čtvrtá fakulta (humanitních studií) projevila vstřícnost a připustila mě k přijímačkám.

Na přijímací řízení vzpomínám velmi ráda. Seděly jsme s mamkou v první lavici, a tak jsme si ani nemohly povídat, a pouze pracovat. Jenže test byl opravdu těžký, tak jsem u toho občas propadala smíchu bezmocných. Ti, co byli přítomni, se k nám chovali velmi pěkně, dostaly jsme i více času na vyplnění. Řízení bylo velmi vstřícné a důstojné. Byl to takový kontrast oproti jiným fakultám.

Když jsem dostala vyrozumění o přijetí, tak jsem byla opravdu velmi šťastná. Byla to pro mě taková výhra po tom všem, co jsem v roce 2001 zatím zažívala – autonehoda a ztráta zraku. Prázdniny jsem prožila vcelku spokojeně. Pak jsem si však začala uvědomovat, že studium nebude vůbec jednoduché, jelikož se nemůžu pohybovat samostatně, nemám zatím žádné ozvučené pomůcky a nastupuji studovat vysokou.

Avšak jsme si doma řekli, že to prostě zkusíme a uvidíme, však není co ztratit. K zápisu jsem šla s mým tátou, ten byl zcela ztracený, tenkrát se dělal zápis ručně do indexu a osobně se všemi studenty. Na ten den si pamatuji velmi dobře, bylo 11. září 2001. Přišli jsme domů plni rozčarování a dojmů ze zápisu, když ve zprávách běžely události z USA.

V té době  jsem měla ještě aktivní babičku, která jezdila přes půl Plzně, aby mě vyzvedla ráno, doprovodila na přednášku, čekala na mě, pak mě zase převedla jinam a dovezla domů, doprovodila na MHD. Vždy mě někam usadila a já čekala, co se bude dít. Tím, že člověk nevidí, má kolem sebe hodně podnětů, hlasů a neorientuje se, bylo pro mě těžké navazovat kontakt. Nicméně se zadařilo, lidé mě oslovovali a časem bylo pomoci babičky potřeba stále méně. Paralelně jsem ale řešila, jak se mám učit nové vědomostní věci, a navíc nové dovednosti jako skoro nevidomá. Všechny situace byly pro mě nové a náročné. Studia bylo hodně, přednášky přepisovala mamka a teta do digitální podoby po večerech, když přišly z práce. Já si je vždy musela půjčit, ofotit či nějak získat, aby se daly přepsat. Bylo třeba logistické plánování a hodně práce každý den. 

Musela jsem ale také informovat vyučující. Povídala jsem jim, že nevidím. Nepřečtu text psaný rukou, ani tištěný, ani když bude zvětšený, nevidím na tabuli, nevidím ani na něj, když stojím před ním. Odpovědí mi bylo, že to na mě ale není vidět, že je to nějaké divné, proč tedy studuji, že se mu to nějak nezdá. Když jsem chtěla studijní materiály či přednášky v digitální podobě, tak mi bylo řečeno, že je to  jeho know-how a jak by to vypadalo, kdyby mi to dal… Když byl text v PDF jako obrázek, snažila jsem se vysvětlit, že takto to nepřečte ani počítač, že jej musím tisknout a znova skenovat, že to vše trvá dlouho… A odpověď? Přes PDF vlak nejede. A k tomu všemu jsem musela skenovat veškeré tištěné materiály, plánovat, kdo mě kde a kdy vyzvedne a ještě se učit a psát seminární práce.

Bylo to velmi náročné, vyčerpávající a složité období. Určitě bylo na univerzitě hodně lidí, kteří se postavili k problému lidsky, nijak ho nezesměšňovali a nerozporovali, a snažili se mi vyjít vstříc. Ale odmítání toho, že mám zrakový hendikep a poukazování na to, že je zbytečné, abych studovala, mi vzalo velmi mnoho sil. Jistě, že jsem měla myšlenky ve stylu, zda nemají pravdu, proč to tedy dělám, když je to pro mě tak náročné…Ale je třeba vědět, že pokud má člověk uspět, tak musí vyjít ze své komfortní zóny, a to já opravdu vyšla hodně za hranice.

Naučilo mě to vážit si toho, co jsem dokázala. Naučila jsem bránit sama sebe, vysvětlovat to, že když má člověk zrakový hendikep, neznamená, že sedí doma a kouká do zdi. Pochopila jsem, má-li někdo potřebu poukazovat na mé znevýhodnění, pak je to pouze vizitka jeho, nikoli moje. To, co pronáší na moji adresu, vypovídá o něm, ne o mně. Jsem po této zkušenosti jistě silnější, odvážnější a houževnatější. Snažím se nevzdávat. Nasbírala jsem tímto hodně zkušeností, které mohu nyní poskytnou tak, aby se jich další mohli vyvarovat. I když situace, kdy jsem měla hovořit o svém hendikepu, nebyly pro mě příjemné, tak mě ale naučily o něm mluvit otevřeně a bez studu. Vím, že zrakové postižení je mojí součástí, a tak jsem se naučila na něj upozornit hned a všude, kde je to důležité a žádoucí. Zkušenosti mě naučily se nebát sebeprezentace a bojovat za rovné podmínky.

V dnešní době mají již univerzity centra na podporu studentů se speciálními vzdělávacími potřebami. Když jsem studovala já, bylo toto ještě v plenkách, spíše teprve na obzoru. Dnes jsou podmínky pro zrakově postižené mnohem přívětivější a osvěta je také na vyšší úrovni. Byla jsem první student s takto těžkým postižením zraku na ZČU, a tak jsem díky svému studiu silnější a vytrvalejší v dosažení svých cílů.