Článek
Poslední titulky - bílé plátno a ticho. Tak jsem si řekla, že půjdu! Ostatní se ještě asi zdrželi…
Usínající obchodní centrum tentokrát nepůsobilo depresivně. Optimisticky vypadala i mříž a visací zámek na řetězu. Vyšla jsem ven a už u mně zastavovalo auto, abych mohla v klidu přejít silnici. Tahle příhoda se měla ten večer zopakovat ještě jednou.
„AI, všimla sis, že mladý muž s Downovým syndromem zahraje autistu, což by obráceně moc nešlo? A všimla sis, co všechno asi zahraje? Předpokládám, že jsi film už dávno viděla! Nebudeme ho rozebírat, že ne? Nebudeme, co když to neumíme? Třeba nás přesahuje! AI, můžu se tě zeptat, kam teď se svým psaním směřuji?“
„Začneš řešit, proč Karavan nedostane Oscara. Což bude trapný!“
„Trapné, AI!“
„Jdu s dobou, ty plechovko! Karavan nedostane Oscara, protože je v něm moc princů. Bez koní!“
„Děkuji, drahá, že čteš moje články!“
„Osobní strážce se pozná podle toho, jak někde píšeš, že má černého koně. Nejsou tam koně!“
„AI, koně tam jsou, je tam všechno, co tam chceš mít, princezny také! Je tam dvacetpět - osm, jsou tam dobré konce - po každém podezřelém začátku!
Osobní strážce se pozná podle toho, že se neztratí!
Vidím to na vlak!“
