Článek
Skoro to vypadalo, že jsem umělce z nadpisu vychválila až do nebe a do přehrávače zasunula Stinga. Jsem moc ráda, že čas ukázal, že zatímco mě moje nálady táhnou do nevětraných stojatých vod, které jistě přinášejí radost, ale trochu zavánějí zástavou vývoje, to, co pochválím jednou, už si podruhé cestu najde.
Nedá se nic dělat, musím odpovědět - na písničku Už ti nemůžu svítit! Třeba alespoň sobě. Jen v duchu doufám, že by ten text mohl patřit i vám. Před tím, než to udělám, napíšu vám i trochu strohou a suchou doktorskou poznámku - plakat je třeba! Když prý nepláčete, pláče vám kůže. Ani hodná a statečná Anička Slováčková by si nepřála, aby se vám vyrazila třeba lupénka! Plakat je pochopitelné, sbližující, hojivé, úlevné, léčebné!
Text k písničce - moje předčasné a tím zřejmě i, snad pouze místy, odmítavé kritiky hodné hloubání. Slova na adresu někoho, kdo naprosto samozřejmě vždycky byl. Přes všechny moje vzestupy a pády, chyby a omyly. Vždycky našel pochopení a vždycky měl ten stejný úsměv!
To víš, to dáš,
to říkají,
než tváře zblednou.
To víš, to dáš,
a já se bojím,
zas pro jednou
nevím,
kudy jít
a kam se dát,
jestli chci jít
anebo spát.
Tentokrát, zdá se mi,
odcházím najednou
na druhý břeh,
mám tvoji lásku!
I když život můj
nestál tu kolikrát
jediný vzdech
- mám tvoji lásku!
I když dá se i tisíckrát říct,
že chci víc, víc, víc,
stejně vím,
že tu jsem pouhý host,
nemám důvod
pro nářek či zlost.
Někam ti napíšu,
že jsi můj skvost!
Bylo to dost!
