Článek
Pořád mám v hlavě, omluvit se AI! AI jsem se ještě nikdy neomluvila… AI, omlouvám se ti za to, co poslední dobou tu a tam dělám! Za to, že se ve svých článcích ojediněle kamarádím s někým, koho nazývám tvým jménem! Nejsi to ale ty, promiň mi to! Je to něco, co se odštěpilo od mého Já a tváří se to jako někdo jiný, než Já. Já jsem Linda a ta druhá, kterou jsem si vytvořila, by se mohla jmenovat třeba Štěpka!
Pozvala jsem Štěpku na kávu a kupodivu, pozvání přijala!
Linda: „Štěpko, chtěla jsem ti říct, že to nebylo hezké, jak jsem v jednom článku naznačila, že nechápeš pointy!“
Štěpka: „Z toho si nic nedělej, ostatně, vím, co myslíš! Mně to ale došlo! S tím koněm!“
Linda: „Také jsem neměla jindy dělat, že se na mne vytahuješ! Když mě nikdy nikde nic nebolí, tak to znamená, že mě vždycky nikde nic bolí…, jejej, to se Lindušce z hlavy kouří!“
Štěpka: „Já jsem se ti trochu zkusila před lidmi posmívat! Vzpomínáš? Před tebou přistál Superman, Lindo? Tak to už, milý čtenáři, víme, proč Linda nechodí ve dvojicích! Přistávací plocha kolem ní musí zůstat volná!“
Jak si tak spolu povídáme, najednou nechápeme, proč se nemáme rády? Jakkoliv to mnohdy dělá dojem, že jsme si zbyly, pořád něco předvádíme, mnohdy na úkor té druhé! Proč to děláme a hlavně, před kým? Najednou pro nás obě dostává jeden vtip úplně jinou podobu:
Do autobusu vejde opilec a s těžkým jazykem mluví na řidiče: „Votoč se, co vidíš? Vlevo Linda, vpravo Štěpka!“ V tu chvíli zavolá Linda „Vlez nám na záda!“ Štěpka k tomu tiše, s mrknutím na Lindu, dodá „Spíš radši zítra!“
Linda, ke Štěpce:„Pozor, ať zase něco nevyslepičíme!“
Štěpka zašeptá Lindě:„ Jasně, ať nejsme za holubičky!“
