Článek
Děj filmu bude asi většině čtenářů známý. Luděk Sobota, herec, který se svou typickou neomylnou přesvědčivostí hraje milého a potrhlého hudebního skladatele, na kterém si jeho písniček chtiví kamarádi a kolegové všimnou, že na to, aby něco chytlavého a kvalitního složil, musí se bát nebo se musí nejdřív leknout!
Napadlo mě, že je to AI, kdo se bát neumí. Pak jsem si ale uvědomila, že ten, kdo za ní stojí, se bát dovede, jako my všichni, a nejen to! On to může být mimořádně zdatný muzikant! Snad to jednou s hudbou, lidmi, muzikanty, i třeba spolu s AI, dobře dopadne! Já ale píšu své dva články kvůli tomu, že tak trochu nevěřím, že by AI dokázala trvale vítězit. Vzpomněla jsem si na slavnou Laru Fabian, na její koncert v Paříži, v roce 2001, kdy lidé začali zpívat její krásnou píseň, Je t´aime, a dozpívali ji celou, zatímco zpěvačka jen s dojetím naslouchala a občas se přidala. Kdyby si byla Lara tenkrát na sebe navlékla pytel a nasadila si brýle, nic by to bylo na tom nádherném zážitku nezměnilo! Nemusím ale chodit až do Paříže! Například se můžu zastavit v O2 Aréně, v roce 2020. U klavíru seděl tehdy nadaný zpěvák, skladatel, pianista a co já vím, co ještě všechno - Marek Ztracený. Užíval si svůj zasloužený potlesk, když v tom se něco událo a v hledišti to náhle zaburácelo - vešla paní Hana Zagorová!
Po vysvětlení přidám jen malé vyprávění a je trochu i na čtenáři, o čem je:
Přišel Covid. Moji kolegové se zřejmě okamžitě rozhodli, že koronavirus, který ho způsobuje, nenechají, aby jim ničil nervy! Já jsem si v metru natáhla kulicha a jednorázové rukavice, a už na tom mělo být vidět, že je něco špatně! Také bylo! Vzápětí mě, naštěstí, skolila infekce a reaktivace EB viru. Milý EBV, tak ti děkuji! Jinak se ale nemusíš často vracet…
Kolegové pracovali a já jsem byla v posteli. V praxi výsledek vypadá asi takhle:
Miláčkové, zas tu zbývá, jako mockrát, pravda celá, že doktor váš… je, kde má být, nemluví a pořád dělá. Jeden to stěží ocení, hledat tu jiná řešení! Kdo dal by bláznům povolení hrát, co když se snaží, něco dát?
Nevím, na co myslíte, drazí čtenáři, ale zvažte, prosím, při svém případném podezření na mou snahu se prosadit v hudební branži, že jsem ortopedka! Při vší pokoře - sem tam nějaký ten potlesk vestoje, objeví se i plyšák! Jak si tu můžu psát - to si také říkávám, zvlášť, když se mi stane, že moje pokusy něco sdělit psaním, zadrhávají! Samozřejmě, že chodím do práce, samozřejmě, že se jezdím školit - jak už jsem na sebe stačila dávno prozradit. Možná, že někdy bývám u počítače, když ostatní lékaři třeba operují, ale snad je mi menší omluvou, že často píšu i tehdy, když lyžují nebo se vrtají v hlíně!
Budu pokračovat ve vyprávění:
Naštěstí se tehdy včas ukázalo, že je moje o jedenáct let starší kamarádka, lékařka z vedlejšího okresu, v pořádku! Že stále někdy ošetřuje i devadesát pacientů za den. Pacientů, kteří jsou převážně těžce postižení. Víte, to vás uzdraví! Najednou vám probleskne hlavou myšlenka, jak to stvoření o váze sotva padesáti kilogramů sedí u počítače a snaží se mít současně respirátor a na nose brýle!
Jednoho dne došlo na kamarádčiny narozeniny. Kromě výskytu strachů mi to, před zmíněnými kulatinami, přechodně moc netrávilo a nechodilo. Tak jsem skládala písně, aby se mi, s mírně popelavou barvou v obličeji, podařilo minout benzínku a došourat se až za náměstí. Měla jsem v pomyslném šupleti spoustu nedodělaných nápadů. Jsem moc ráda, že jeden z nich jsem dokončila (spíš, načrtla). Kamarádce se písnička líbila! Tvrdí o sobě a já to na ní také pozoruji, že zásadně nelže. Tím pádem občas marně čekám, kdy z ní vypadne odpověď!
Prosím, tady je ta píseň:
Už nemám ani sílu utíkat,
už nemám ani sílu
bát se příštích dní.
Už chápu, přijde, zkrátka,
zítřek trochu jiný,
namísto strachu
vládnou nejspíš endorfiny!
Zvláštní, můžu vstát,
to mi pomáhá vše dát,
proud míjí stín,
podivné ráno bez hostin,
které mi napovídá, říct,
že s tebou prodírám se souší!
Zvláštní, můžu jít,
s tebou smím, zkrátka,
všechno mít,
pod námi skály,
na nás míří zář a svit,
dokud nám stíhá srdce bít,
slunce nám dodá sílu další!
Jsou chvíle všední, smutné, sváteční,
nejednou špatné zprávy
vládnou vteřinám,
zatímco bojím se i vlků,
kteří vyjí,
s odvahou rosíš si
svůj zástup dioptrií.
Zvláštní…
