Článek
Jednoho dne jsem si umanula, že ho vrátím od pití k houslím, které už dlouho ležely ladem. Zeptala jsem se ho, jakou symfonii má nejradši. Odpověděl, že jednu od Beethovena. Tak jsem koupila CD, THE BEST OF, a zaposlouchala jsem se. V tu chvíli jsem objevila komplikaci! Opačný problém od těchto právě nalezených potíží míváme všichni - zaslechneme odněkud melodii a pak si ji zpíváme celý den. Zádrhel, který teď vylíčím, spočívá v tom, že si stokrát pustíte jednu symfonii a stokrát vám v hlavě po ní nezůstane ani stopa!
Netuším , jak mě mohlo napadnout, že když rozluštím tuhle záhadu, bude pomoženo houslistovi! Zdálo se, že muzika by mohla být naše společné téma - nějak moc jsem se do toho jeho hraní vžila. Každopádně, poté, co se den co den opakovala naprosto stejná porážka, došlo na kapitulaci! Zvedla jsem oči ke stropu, směrem, ve kterém jsem tušila Ludwiga van Beethovena, a začala jsem panu Beethovenovi zpívat:
Já bych ti rád na housle hrál, kdybych jen znal, jak je to dál! Tóny ti, snad z dobré víry, pokaždé vytrysknou z jiné díry! Nechci si lhát, to tedy ne! Odcházím rád, k lásce jiné. Ty si hraj sám, na nebesích - nerad bych u tebe vzbuzoval smích!
Nevím, jak se to mohlo stát, ale jako bych někoho pobavila! Jako by se, zcela kamarádsky, zeptal, s čím mám problém! Já na to:
„No, s čím? S tím ta da da da da!“
Vzápětí přišla shůry odpověď:
„Nediv se, že ti to nejde! Je to tá dá dá da dá dá! Vnímáš, dámo, chvátám!“
To byla rada! K tónům připojím slova!
Mockrát děkuji!
Ať to vždy krásně hraje, na nebesích!
