Vězeň 4859. Infiltroval Osvětim, nakonec jej zabili komunisté

Narodil se 13. května 1901, v Oloněci, blízko finských hranic, kam byla jeho rodina vystěhována ruskými carskými úřady. Během první světové války se v roce 1918 přidal do skautské sekce polských obranných jednotek pod velením generála Władysłava Wejtka, působících ve vilenské oblasti. Když jejich sektor fronty obsadili bolševici, prováděla jeho jednotka partyzánský boj za nepřátelskou linií. Pilecki následně vstoupil do Polské armády a zúčastnil se polsko-sovětské války v letech 1919 až 1920, v níž sloužil pod majorem Jerzy Dąbrowskim.

V roce 1939 byl mobilizován proti německé invazi jako velitel jezdecké čety Ulan. Jeho jednotka byla wehrmachtem roztříštěna, ale Pilecki v bojích pokračoval až do pádu Varšavy. V listopadu spoluzaložil odbojovou organizaci Tajna Armia Polska, která se později přidala pod Zemskou armádu, polsky Armia Krajowa.

V roce 1940 Witold Pilecki představil svým nadřízeným plán na infiltraci tábora Osvětim. Tehdy se o Osvětimi moc nevědělo a předpokládalo se, že se jedná o internační tábor. 19. září se nechal úmyslně chytit při hromadném zatýkání na ulicích Varšavy. S falešnou identitou Tomasze Serafinského ho esesáci zajali a hned další den se už tísnil s ostatními ve vlaku do Osvětimi. Co se dělo dále víme jen díky Witoldovým zprávám.

Když dorazili do tábora, byli přivítáni hromadným bitím od stráží. Náhodou vybraní muži byli střeleni do hlavy, aby Němci zlomili jakékoliv myšlenky odporu. Poté, doprovázeni smíchem stráží byli hnáni skrze cestu obehnanou ostnatým drátem k mužům v pruhovaném oblečení. Tito muži pak bili nově příchozí pěstmi či tyčemi. Některé ubili k smrti. Poté se přeživších ptali na jejich práci. Ti co měli akademické pozadí, vědci či doktoři, byli sraženi na zem a kopáni do hlav. Křičeli na ně: „Tohle je koncentrační tábor Osvětim, dobrý muži!“

Pileckého hlava byla oholena a když spěchal ven z koupelny, dozorce mu vyrazil dva přední zuby, protože nedržel správně cedulku s vězeňským číslem. Od této chvíle nebyl Pilecki ani sám sebou, ani Tomaszem, ale číslem - vězněm 4859. V tenké modrobíle pruhované uniformě a špatně padnoucích dřevěných botách se znovu ocitl na prostranství. Tam se znovu setkal s vraždícími muži. Říkalo se jim „kápové“, vězeňští funkcionáři. Často to byli němečtí nebo polští kriminálníci, kteří měli za úkol udržovat pořádek uvnitř tábora, protože řadoví esesáci bydleli v ubikacích venku. Většina kápů byli násilničtí sadisté, kteří se vyžívali v brutálním bití a mučení bezmocných vězňů. Nosili žluté pásky s nápisem Kapo a dohlíželi také na pracovní roty, k jedné z nich byl Pilecki přidělen.

V této pracovní rotě se ukázalo, že cílem Osvětimi bylo nejprve vyhladit polskou inteligenci. Vězně s akademickým vzděláním, kteří nebyli zvyklí na náročnou fyzickou práci nebo jim chyběly zkušenosti a obratnost pro práci v lomech, kápové nemilosrdně ubili k smrti. Přílišné vyčerpání na to, aby zvedli další cihlu nebo tlačili trakař, bylo také rozsudkem smrti. Každý večer se do hlavního tábora vracelo méně lidí.

Každou procházku k latrínám a každou cestu do lázní provázelo bití a šikana. Ti, kteří přišli pozdě na ranní přehlídku nebo se pokusili ukrýt, byli pronásledováni, odvlečeni na prostranství pro přehlídku a před zraky ostatních buď oběšeni, nebo zastřeleni.

Mnozí se pokusili o sebevraždu, obvykle brzy ráno před začátkem dne. Pokud se někdo pokusil o útěk, byl za to potrestán celý blok, který stál celé hodiny pod širým nebem, nebo vykonával trestné sporty, při nichž muži příliš vyčerpaní na to, aby zvedli ruce, padali a umírali pod botami kápů. Při vraždách ostatních vězňů byl jediný čas na nadechnutí. Pileckého dobrá fyzická kondice ho před tímto osudem zachránila, ale na jak dlouho?

Pilecki se rozhodl vytvořit první buňku odboje - skupinu pěti mužů. Později vytvářel další skupiny, ale nikdo z nich nevěděl o existenci ostatních, takže v případě, že by byli zajati a mučeni, nemohli prozradit celou síť. Tyto skupiny buď organizovaly jídlo nebo ošacení, nebo pomáhaly ostatním členům získat práci, protože od prvního dne bylo jasné, že pobytem v dělnických skupinách by i dobře připravení muži jako Pilecki brzy zemřeli. Těchto dělnických vězňů skutečně zemřelo tolik, že vězni museli postavit první táborové krematorium. Pilecki poznamenal, že „tábor se stal jedním velkým mlýnem, který mlel živé lidi na popel“.

V roce 1941, kdy přibývalo vězňů, se tábor rozrůstal. Bylo zapotřebí většího oplocení, více ostnatého drátu a více strážních věží. A jak se Osvětim rozrůstala, potřebovala se uživit, a tak se pro starší vězně otevírala pracovní místa. Pilecki pečlivě plánoval, jak dostat své skupiny mezi tesaře, pošťáky a holiče. Nakonec si sehnal práci jako opravář pece v domě esesáka mimo tábor. Po opuštění osvětimského pekla se vrátil do světa honosných zahrad, smějících se hrajících si dětí a vesničanů, kteří spolu vedou normální každodenní rozhovory.

Každé ráno se on i ostatní vězni divili, že ještě žijí, jejich těla byla vyhublá na kost, zčernalá a zmodralá od každodenního bití, prolezlá vešmi a blechami, žili na hladové stravě. Pouze každodenní mantra: „Nevzdáš se“, pomáhala Pileckému vytrvat a snažil se inspirovat ostatní k témuž. Přežít bylo možné jen díky přátelství a vzájemné pomoci. Samotáři dlouho nevydrželi.

Až do května 1941 bylo možné, aby byli obyčejní Poláci propuštěni z Osvětimi, většinou tak, že jejich rodiny zaplatily Němcům obrovské částky. Tito propuštění vězni pašovali Pileckého zápisky Zemské Armádě, ale přestalo to, když začala válka mezi Německem a Sovětským svazem. Místo toho začaly do tábora přicházet nové skupiny. Mnozí z nich byli nyní Židé a koncem srpna byli do Osvětimi převezeni první sovětští vězni.

Pilecki uvádí, že jednoho dne bylo 700 důstojníků celý den natěsnáno v jedné místnosti, až nakonec skupina německých vojáků s plynovými maskami vhodila dovnitř nádoby s plynem. Jednalo se o první akt zplynování lidí kyanovodíkem v Osvětimi podle Pileckého. Brzy poté cestou do práce míjel skupiny nahých sovětských vězňů, kteří čekali, až je odvedou do krematoria, kde byli zplynováni a spáleni.

Kápové byli často brutální divoši, ale bestialita některých strážců SS byla ještě horší. Pilecki vypráví o strážních psech vycvičených k tomu, aby šli vězňům po krku, o mučení rozbíjením varlat kladivem a o mnoha příbězích, které jsou morbidní natolik, že je lepší je neuvádět.

Když měl buňky odboje zřízené v důležitých pozicích po celém táboře, Pilecki byl připraven zahájit vzpouru, ale potřeboval pomoc z venčí, aby byl úspěšný. Vězni byli žízniví po pomstě a připraveni na cokoliv, protože se nebáli smrti. Přežili už horší věci. Ale i kdyby se jim podařilo ochromit stráže a obsadit tábor, nebyli by schopni jej dlouho držet. Pilecki věřil, že Armia Krajowa dostala alespoň jednu z jeho zpráv. Naléhal na ně, aby zinscenovali útok, poslali na ně výsadkáře ze svobodné polské armády v Británii nebo na ně shodili bednu se zbraněmi - něco. Ale nic se nedělo.

Bez pomoci zvenčí přišly a odešly Pileckého třetí Vánoce v Osvětimi, která se nyní měnila.hp

V dubnu 1943 bylo z Osvětimi posíláno stále více přeživších Poláků, aby uvolnili místo židovským vězňům z celé Evropy a Sovětského svazu. To znamenalo konec Pileckého sítě, jejíž členové byli posíláni do jiných táborů. Po dvou letech a sedmi měsících přežívání v Osvětimi se Pilecki rozhodl, že je čas na útěk, protože povstání již nebylo možné.

Witold dostal práci na noční směny v pekárně mimo tábor. Krátce po Velikonocích, když jeden ze strážných spal, spolu s dalšími dvěma muži vyrazil dveře a utekl. Za nimi praskaly výstřely, ale oni běželi celou noc a celý den, až dorazili do malého městečka. S pomocí vlasteneckých Poláků se Pilecki propašoval zpět do Varšavy, kde se 23. srpna 1943, po téměř tisíci dnech strávených v Osvětimi, setkal s veliteli Armii Krajowej a vyprávěl jim o svých zážitcích, o veškeré smrti a mučení, ale lidé se mu zdráhali uvěřit. Zdálo se to všechno příliš neuvěřitelné, dokonce i pro nenáviděné Němce.

Pilecki zůstal v odboji a bojoval ve Varšavském povstání v roce 1944, později byl internován v zajateckých táborech a po osvobození v roce 1945 byl přidělen k II. sboru polské armády v Itálii, kde odevzdal Britům zprávu o Osvětimi.

Osvětim byla pro Pileckého symbolem polského boje o existenci. On sám se po této zkušenosti nikdy nemohl vrátit k normálnímu civilnímu životu. Po válce udržoval kontakty s podzemním odbojem - nyní proti Sovětskému svazu - a koncem roku 1945 se skutečně vrátil do Polska, aby podal zprávu o sovětské okupaci.

V červenci roku 1946 byl Pilecki informován, že jeho krytí bylo prozrazeno, a dostal rozkaz opustit zemi. To však odmítl. V dubnu 1947 začal shromažďovat důkazy o sovětských zvěrstvech a obviněních Poláků (převážně členů Zemské armády a 2. polského sboru) a jejich popravách či věznění v sovětských gulazích.

Dne 8. května 1947 byl zatčen agenty Ministerstva veřejné bezpečnosti. Před vlastním soudním procesem byl opakovaně brutálně mučen (trhání nehtů, lámání kostí, drcení varlat).Vyšetřování Pileckého aktivit vedl plukovník Roman Romkowski. Vyslýchali jej poručíci S. Łyszkowski, W. Krawczyński, J. Kroszel, T. Słowianek, Eugeniusz Chimczak a S. Alaborski – muži, obzvláště známí pro svou krutost. Pilecki však neprozradil žádné citlivé informace.

Dne 3. března 1948 se uskutečnil politický proces s Pileckim. Svědčil proti němu mimo jiné Józef Cyrankiewicz, budoucí polský premiér a sám přeživší z koncentračního tábora Osvětim. Pilecki byl obviněn z nelegálního překročení státní hranice, používání padělaných dokumentů, vyhýbání se službě v armádě, přechovávání nelegálních zbraní, špionáže pro generála Anderse, špionáže pro „zahraniční imperialismus“ a přípravy atentátu na několik představitelů Ministerstva veřejné bezpečnosti. Pilecki odmítl obvinění z přípravy atentátu a špionáže (přiznal, že předával informace 2. polskému sboru, za jehož důstojníka se považoval, a z toho důvodu tvrdil, že neporušil žádné zákony), v ostatních bodech obžaloby se přiznal. Dne 15. května 1948 byl, společně se třemi druhy, odsouzen k trestu smrti. O deset dní později byl 25. května 1948 popraven v Mokotovské věznici ve Varšavě.

Během posledního rozhovoru s manželkou jí sdělil: „Nemohu žít. Zabili mne. Osvětim byla ve srovnání s nimi jen drobnost.“ Jeho poslední slova před popravou zněla: „Ať žije svobodné Polsko!“

Jeho hrob nebyl nikdy nalezen.

Sabaton. Online. Dostupné z: https://www.sabaton.net/historical-facts/witold-pilecki-executed/. [cit. 2024-05-25].

Wikipedia. Online. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Witold_Pilecki. [cit. 2024-05-25].