Článek
Z esoterního hlediska se za jménem Ježíš Kristus skrývá mnohem více, než se obvykle míní. Ježíšem se myslí člověk, Ježíš z Nazaretu a Kristem se myslí vůdčí duch našeho slunečního systému, který vstoupil do těla Ježíše ve třicátém roce jeho života. Ježíš z Nazaretu byl poslední inkarnací duše Zoroastera, byla to duše dokonale rozvinutá, dávno byla Bodhisatvou a svůj osud už v předchozích epochách zasvětila budoucímu vstupu Krista do pozemské sféry. Dlouho se na to připravovala a zdokonalovala v inkarnacích svůj duchovní aparát takovým způsobem, aby do něj mohl vstoupit duch Slunce. Ve třicátém roce života předal Zoroaster během křtu v Jordáně Ježíšovo tělo Kristovi a ten pak po tři roky v těle Ježíše chodil mezi lidmi a šířil svoje myšlenky. Duše, která přebývala v těle Ježíše, nebyla lidská, byla v kosmickém řádu tam, kde mají vědomí hvězdné soustavy. Aby lidské tělo mohlo takovou duši vůbec přijmout, muselo být duchovně i fyzicky obzvlášť připravené, proto se v jednom těle Ježíše vystřídalo během jeho života více duší. Byl přitom poslední Adam, to byla ojedinělá lidská duše, která se úplně poprvé vtělila až v životě Ježíše a předala mu své duchovní vlohy. Byl přitom i Buddha, který z duchovní sféry Marsu připojil svou nirmánakáju k událostem narození Ježíše. A přítomná byla i nejvyvinutější lidská individualita Zoroaster, který v Ježíšově životě kalibroval vše uvnitř i navenek, aby tělo i duchovní články Ježíše byly schopné pojmout kosmické vědomí Krista. Ale i přes všechnu dokonalost, kterou měl Ježíš fyzicky i duševně, nemohl jeho organismus ustát nápor kosmického vědomí nastálo, bylo to možné pouze za účasti sil lidského éterického těla, které souvisí s dětstvím a šlo to udržet jen po nějaký čas. Kristus se v těle Ježíše proudil silami dětství, které prožívá každý člověk, než poprvé nabude sebevědomí. Z těch dětských sil mluvil a konal Kristus v Ježíši a ty síly v něm neustále rostly, tím se také rozvíjely jeho duchovní schopnosti. Síly ducha, které v Ježíšovi díky Kristovi rostly, zároveň ale ničily jeho tělo, a to nemohlo vydržet takovou abnormální zátěž dlouho. Po třech letech v těle zatíženém náporem kosmického vědomí se Kristus blížil k okamžiku, kdy hmota Ježíšova těla držela pohromadě už jen silou jeho vůle, proto si sám vybral cestu ke smrti. Z vlastního rozhodnutí podstoupil smrt na kříži, byl pohřben a po bleskovém rozpadu těla po třech dnech vyšel z hrobu v éterické podobě, kterou mohli jeho žáci vnímat, protože k tomu byli zasvěceni a připraveni. Po čtyřicet dní pak chodil Kristus v éterickém těle mezi lidmi a objasňoval jim tajemství světa, člověka a posmrtného života. Potom splynul s pozemskými živly a spojil se s vědomím celé planety. Od té doby žije Kristus v zemském éteru, je vědomím světa a jeho část, která je z ducha svatého se jako stříbrný prstenec soustředí kolem pólu Země. Tam se shromažďují po smrti i duše všech, kteří se podílí na duchovním proudu esoterního křesťanství, to místo existuje pouze v astrálním rozměru a nazývá se hrad Grálu. Ze světla Grálu vychází impulsy spirituálního poznání, které se rozzařují zejména v duších Západu, jeho působení ale prostupuje celou planetu.
