Článek
Dnes začíná zimní slunovrat a na něj navazujících dvanáct svatých nocí, to je zvláštní období v roce, kdy se mění nejen vztah Země ke Slunci, ale i vztah člověka k duchovnímu světu. Zimní slunovrat je okamžikem nejhlubší tmy, kdy je vnější světlo na minimu. Právě tehdy se rodí nové světlo, ne ve smyslu fyzickém, ale duchovním. Slunce se začíná znovu „obracet“ k Zemi a tento kosmický děj je obrazem vnitřního obratu člověka: možností znovu nalézt směr, smysl a spojení se svým vyšším Já. Na slunovrat bezprostředně navazuje období dvanácti svatých nocí, tradičně chápaných jako čas „mezi roky“, kdy starý rok ještě doznívá a nový se teprve rodí. Těchto dvanáct nocí spojováno s dvanácti znameními zvěrokruhu a zároveň s dvanácti měsíci nadcházejícího roku. To, co člověk v těchto nocích vnímá, prožívá a vnitřně zpracovává, může působit jako jemné semeno budoucího vývoje. V tomto období se otevírá hranice mezi smyslovým a duchovním světem. Sny, obrazy, vzpomínky i intuice mohou mít hlubší význam než jindy. Nejde o věštění budoucnosti, ale o citlivější naslouchání tomu, co chce skrze člověka vstoupit do času. Tyto svaté noci jsou proto chápány jako čas vnitřního usebrání, bdělosti a mravní očisty. Člověk se neobrací ven k činům, ale dovnitř – k bilanci uplynulého roku, k odpuštění, k tichému utváření nových impulsů. V křesťanství je toto období úzce spojeno s tajemstvím Vánoc, tedy se zrozením Kristova principu v lidské duši. Zimní slunovrat a dvanáct svatých nocí tak tvoří posvátný práh v čase. Vnější příroda spí, ale v duchovních hlubinách se rodí nový začátek. Kdo se tomuto rytmu vědomě otevře, může v sobě posílit schopnost rozžehnout své vnitřní světlo, ne navzdory temnotě, ale právě díky ní.
