Článek
V noci na neděli byl v Zábřehu brutálně zavražděn muž. Pachatelem je patnáctiletý chlapec. Motiv? „Potřeboval si vybít vztek.“ Oběť neznal. Vybral si ho náhodně. Kopal mu do hlavy — a pak na ni opakovaně skákal celou vahou svého těla. Dokud nezemřel.
Tohle není scénář z dystopického filmu. Tohle je realita České republiky v roce 2025. A přestože se jedná o čin srovnatelný s nejhoršími zločiny dospělých, pachatelovi hrozí maximálně deset let vězení. Proč? Protože mu ještě nebylo osmnáct.
Když věk přehluší čin
Český právní systém rozlišuje mezi dospělým a mladistvým pachatelem. Je to logické. Dítě není dospělý. Nezralost, impulzivita, vliv prostředí — to vše hraje roli. Ale kde je hranice, kdy se omluva věkem stává výsměchem oběti?
Když někdo bezdůvodně umlátí člověka k smrti, měl by být souzen podle závažnosti činu. Ne podle data narození. Brutalita nemá věk. A spravedlnost by ho mít neměla.
Etika trestání: ochrana nebo alibismus?
Zastánci nižších trestních sazeb pro mladistvé argumentují ochranou. Říkají: „Ještě se může změnit.“ Ale co když se nezmění? Co když už se změnil — v někoho, kdo dokáže zabít bez důvodu?
Trest není jen pomsta. Je to vzkaz společnosti. Říkáme jím, co je přijatelné. Co tolerujeme. A co ne. Když za brutální vraždu hrozí deset let, říkáme tím: „Není to tak vážné. Byl mladý.“
Ale oběť už se nevrátí. Její věk už nikdo neřeší.
Filozofie odpovědnosti
Odpovědnost není binární. Není to „buď dítě, nebo dospělý“. Je to spektrum. A právě u násilných činů bychom měli přestat rozlišovat podle věku. Ne proto, že chceme trestat děti. Ale proto, že chceme chránit nevinné.
Když někdo dokáže zabít, znásilnit nebo úmyslně ublížit, měl by být připraven nést důsledky. Ne jako dítě. Ale jako člověk.
A právě zde se nabízí jasný a proveditelný legislativní krok: zrušit věkové zvýhodnění u všech násilných trestných činů. Nejen u těch „nejbrutálnějších“, ale u každého činu, který vědomě zasahuje do tělesné integrity druhého člověka — vražda, úmyslné zabití, znásilnění. Tam by nemělo hrát roli, zda je pachatel mladistvý či dospělý.
Takový čin není dětská chyba. Je to vědomé rozhodnutí ublížit. A pokud někdo dokáže zabíjet nebo znásilňovat, měl by být připraven nést důsledky jako člověk — ne jako chráněné dítě systému.
Technicky nejde o složitou změnu. Jde o vůli. O odvahu říct: „Násilí je násilí. A spravedlnost nezná výjimky podle věku.“
Co říkáme, když mlčíme
Tento článek není výzvou k tvrdším trestům. Je výzvou k hlubší debatě. O tom, co je spravedlnost. O tom, co je odpovědnost. A o tom, co jsme ochotni tolerovat ve jménu věku.
Protože pokud budeme dál omlouvat brutalitu tím, že „ještě nebyl dospělý“, pak se možná jednou probudíme ve světě, kde dospělost už nebude mít žádný význam. A spravedlnost už nebude mít žádnou váhu.
