Evropa na rozcestí: Migrační politika jako projekt sebezničení

Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyen aktivně prosazuje dohody s africkými režimy, které samy porušují lidská práva. Migranti jsou zadržováni, deportováni do pouště, nebo končí v libyjských táborech, kde jsou prodáváni jako otroci. To vše s tichým souhlasem Bruselu.

Zatímco evropské ulice se mění k nepoznání, eurokraté dál mluví o „společné vizi pro rok 2030“. Realita? Nárůst kriminality, kulturního napětí a frustrace obyvatel, kteří už nevěří, že EU hájí jejich zájmy.

Friedrich Merz dnes tvrdí, že Německo „to nezvládlo“ a že migraci je třeba „lépe řídit“. Ale kde byla jeho odvaha, když se rozhodovalo? Jako předseda CDU stál po boku Angely Merkelové, když v roce 2015 otevřela brány statisícům migrantů. Její slavné „Wir schaffen das“ se stalo symbolem nekontrolované migrační vlny — a Merz mlčel.

Ursula von der Leyen, tehdy ministryně obrany, později šéfka Evropské komise, byla další klíčovou postavou vítací politiky. Dnes se všichni stylizují do role zachránců, ale jejich podpisy jsou na každém rozhodnutí, které Evropu dovedlo do dnešního stavu.

Merz dnes mluví o „řízení migrace“, ale jeho politická paměť připomíná cedník — propustí vše, co se mu nehodí. Je to alibismus nejvyššího řádu. Pokrytectví, které má jediný cíl: zachránit si tvář a teplé místo v bruselských strukturách.

Elon Musk, majitel platformy X, se ostře pustil do evropské politiky. Podpořil Alternativu pro Německo (AfD), kterou označil za „poslední jiskru naděje“. Jeho kritika míří přímo na nefunkční migrační politiku EU, která podle něj ohrožuje bezpečnost i demokracii.

Musk se nebojí říct, že evropské elity selhaly. A že je třeba zásadní změny. Jeho slova vyvolala hysterickou reakci europoslanců, kteří se snaží omezit vliv jeho sociální sítě. Ale otázka zní: proč se tolik bojí jednoho hlasu, který říká pravdu?

Francie má dnes přes 7 milionů migrantů — více než 10 % populace. V Paříži je imigrant každý pátý obyvatel. Téměř polovina migrantů pochází z Afriky. Výsledkem je kulturní fragmentace, nárůst kriminality a paralelní komunity, které se odmítají integrovat.

Politolog Petr Drulák popsal situaci jako „trojí selhání Francie“ — selhání korporací, státu a ideologie lidskoprávního rasismu. Francie už podle něj „není Francií“, protože ztratila schopnost hájit vlastní kulturní rámec.

V roce 2015 přijalo Švédsko téměř 160 000 žadatelů o azyl. Výsledkem byly tzv. „no-go zóny“ — čtvrti s vysokou kriminalitou, kde se policie bojí zasahovat. Od roku 2022 nastoupila konzervativní vláda, která razantně zpřísnila migrační politiku. Švédsko se „už s migranty nemazlí“.

Evropská města se mění. Berlínský primátor Kai Wegner (CDU) sice hájí multikulturní charakter metropole, ale zároveň přiznává problémy s násilím, nepořádkem a kriminalitou. V okolí hlavních nádraží, plováren a náměstí se pohybují skupiny mladých mužů, často bez jazykových znalostí, pracovních dovedností nebo ochoty se integrovat.

Zatímco dříve se mluvilo o obohacení společnosti, dnes se čím dál častěji řeší, jak zvládnout paralelní komunity, které odmítají evropské hodnoty.

Nárůst podpory stran jako AfD v Německu či dalších pravicových hnutí v Evropě není náhodný. Je reakcí na dlouhodobé ignorování problémů spojených s migrací. Lidé se cítí ohroženi, nejen fyzicky, ale i kulturně. A když se ozvou, jsou označeni za extremisty.

Evropa potřebuje odvahu. Odvahu přiznat, že současná migrační politika selhává. Odvahu chránit vlastní občany, kulturu a bezpečnost. A hlavně: odvahu mluvit pravdu, i když se to nehodí do diplomatických prohlášení.

Nejtvrdší, ale nezbytné kroky:

Evropa buď najde odvahu bránit samu sebe — nebo se stane kontinentem, který ztratil paměť, identitu i budoucnost a především bezpečnost.