Článek
Nemocniční pokoj, Santiago, Chile, rok 1983. Sara leží na nemocniční posteli, vyčerpaná po porodu. Vstupuje lékař s vážným výrazem ve tváři.
Lékař: (soucitně) „Saro, mám pro vás velmi smutnou zprávu. Vaše dítě… nepřežilo porod. Je mi to opravdu líto.“
Sara: (šokovaná, slzy jí tečou po tváři) „Co? Ne, to není možné! Chci vidět své dítě! Prosím, nechte mě ho alespoň jednou obejmout! “
Lékař: (vrtí hlavou) „Je mi líto, ale to není možné. Musíme vás nechat odpočívat. Prosím, podepište zde tento dokument.“ (Sara je příliš zdrcená žalem, než aby četla, co podepisuje. Lékař odchází a zanechává Saru zlomenou ztrátou.)
Dramatický příběh unesených dětí chilských matek
Příběh Sary Melgarejo je obzvláště dojemný. Této ženě bylo řečeno, že její dvě děti, Sean a Emily, zemřeli po porodu. Pravda však byla jiná. Její děti byly prodány do USA prostřednictvím sítě sociálních pracovníků a úředníků, kteří se na těchto podvodech podíleli. Po 40 letech bolesti a truchlení došlo ke znovushledání Sary s jejími dětmi. Na letišti v Santiagu se se slzami v očích objali a nemohli uvěřit, že se opět našli.
Podobný osud potkal i Maríu Hastingsovou. Tato 37letá žena vyrůstala v adoptivní rodině na Floridě, aniž by znala svůj skutečný původ. Když se dozvěděla pravdu o chilských adopčních skandálech, začala pátrat po své minulosti. Zjistila, že její biologickou matkou byla chudá domorodá žena z komunity Mapuche, které byla dcera odebrána krátce po porodu. Po letech odloučení se matka s dcerou znovu setkaly a začaly bolestivý proces hojení ran a sbližování se jako rodina.
Matky byly podvedeny – bylo jim řečeno, že jejich děti zemřely při porodu nebo byly nemocné, zatímco ve skutečnosti byly tyto děti zdravé – prodány do ciziny.
Jorge Leyton Mancilla také po desetiletí nevěděl, co se stalo s jeho mladším bratrem. Jeho matka Mariza věřila, že novorozeně zemřelo na zápal plic. Pravda však byla mnohem temnější. Dítě bylo odebráno nemocničním personálem a prodáno do zahraničí k adopci jako Peter Smiloff. Jakmile Peter zjistil, že jeho adopce nebyla legitimní, začal hledat svou biologickou rodinu. Shledání bylo nesmírně emotivní, slzy štěstí se mísily s pocity ztráty a bolesti.
Gustavo, známý jako „ztracený chlapec“, byl odebrán své matce Maríi Margarity Vera v pouhých osmi měsících. Rodina ho hledala po celá desetiletí, zatímco on vyrůstal v USA jako Ben Fruchter. Když se Ben dozvěděl, že má v Chile biologické sourozence, kteří po něm pátrali, byl ohromen. Jejich setkání byla naplněná láskou, ale i pocity zmatenosti a absence společných vzpomínek.
Tyto otřesné případy ukazují hloubku zločinů spáchaných na chilských matkách a jejich dětech. Zároveň však svědčí o nezlomné síle rodinných pout, které ani čas ani vzdálenost nedokázaly přetrhat. Navzdory prožitému traumatu tyto rodiny znovu nalézají cestu k sobě a společně se snaží zahojit rány minulosti.
Zoufalé matky ztracených dětí
Představte si tu nepředstavitelnou bolest a zoufalství, kterou musela cítit. Porodila dvě krásné, zdravé děti, plné života. V jednu chvíli držela v náručí své novorozené poklady, cítila jejich jemnou kůži. Byla naplněna nekonečnou láskou a nadějí do budoucna. Těšila se na každý okamžik, který s nimi stráví, na jejich první úsměvy, první krůčky, první slova.
Ale pak, v jednom krutém okamžiku, se její svět zhroutil. Chladně a bez jakéhokoliv soucitu jí bylo oznámeno, že obě její milované děti zemřely. Žádné vysvětlení, žádná útěcha. Jen prázdnota a bolest, která se zdála být nekonečná. Nedostala ani možnost je naposledy vidět, cítit jejich dech, dát jim jména, rozloučit se. Byla to rána, která se nikdy nezahojí.
Celé ty roky jsem žila s bolestí, že jsem přišla o své děti. Zasvětila jsem svůj život práci s dětmi, abych zaplnila tu prázdnotu.
Místo toho, aby jí umožnili oplakávat a pohřbít její vlastní děti, dostala jen falešné úmrtní listy. Studený kus papíru. Žádná slova útěchy, žádné odpovědi na její zoufalé otázky. Jen ticho a zármutek, který se stal jejím věčným společníkem.
Dny se vlekly, měsíce a roky uplynuly, ale ta rána v jejím srdci se nikdy nezahojila. Každý den si představovala, jak by vypadaly jejich úsměvy, jak by zněl jejich smích. Snila o tom, že je bude objímat, zpívat jim ukolébavky a říkat jim, jak moc je miluje. Ale ta šance tu nebyla. Její děti jí byly odebrány a ona se musela naučit žít s tou neutuchající bolestí.
Čtyři desetiletí uplynula a ona stále cítila tu ztrátu jako první den. Dokud jednoho dne nepřišel šokující zvrat. Zjistila pravdu – její děti ve skutečnosti nezemřely. Byly jí odebrány, prodány do ciziny k adopci. Celý její svět se obrátil vzhůru nohama.
Jak se může matka vypořádat s tak zdrcujícím odhalením? Ukradli jí nejen děti, ale i možnost být jejich matkou, vidět jejich první kroky, slyšet jejich první slova, být součástí jejich životů. Nic nemůže vrátit ztracený čas, ztracené vzpomínky. Ale teď, po všech těch letech, má naději. Naději, že své děti konečně obejme, poví jim, jak moc jí chyběly, jak moc je milovala každý den jejich nepřítomnosti. Konečně může začít uzdravovat tu ránu, která se zdála být věčná.
Bude to dlouhá a těžká cesta, plná emocí. I když ztracený čas nelze vrátit, mohou vytvořit nové vzpomínky a společně se vydat na cestu znovunalezení.
ZDROJ: https://www.theguardian.com/society/2024/apr/27/chile-forced-adoption-scandal
