Článek
Přesto, když se podíváme hlouběji, některé z našich tradičních zvyků vypadají, že zůstaly zapomenuté v době, kdy se ještě svítilo jen svíčkami a mobil byl luxusní rekvizita ze sci-fi filmů.
Jedním z těchto zvyků je mimo jiné zákaz vstávání od stolu. Pamatujete? Tradice praví, že nikdo nesmí během štědrovečerní večeře opustit stůl, protože jinak hrozí, že se rodina do příštích Vánoc nesetká celá. Na jednu stranu – jak rostete a dozráváte, začne vám tenhle zvyk připadat trochu úsměvný. Proč se vlastně všichni musíme tak křečovitě držet u stolu? Když dítě neudrží nervy a potřebuje si odskočit na záchod, opravdu to způsobí nějaké neštěstí? Samozřejmě, že ne. Ale jako děti jsme tuhle pověru brali smrtelně vážně. Kdyby babička jen na chvíli povstala pro další várku bramborového salátu, stihla by nás pořádná panika – co když to znamená, že příští rok její místo zůstane prázdné?
Podobné tradice jsou na první pohled neškodné. Jejich záměr byl zprvu čistý, tj. symbolika, která měla podtrhnout jedinečnost vánočního okamžiku a důležitost rodinné soudržnosti. Ale dnešní doba už nás snad vybízí k tomu, abychom přemýšleli nad tím, co z těchto zvyků má skutečně smysl – a co už je přežité dokonce i na nostalgii.
A pak tu máme další tradici, která se za poslední dekády stala terčem vášnivých debat. To je ona notoricky známá vražda kapra. České Vánoce bez kapra si spousta lidí nedovede představit. Vonící řízky, které se smaží na pánvi, a citrón vedle salátu jsou symbolem štědrovečerní večeře v desítkách tisíc domácností po celé zemi.
Ale ten proces… Zastavme se na chvíli a podívejme se na to z jiné perspektivy. Po celém Česku na začátku prosince začínají růst improvizované stánečky s káděmi plnými živých kaprů. Lidé se přihlašují do řady a vybírají si svou oběť Vánoc, jakýsi symbol štěstí a hojnosti. Kapr je často zaživa svázaný a odnesen domů, kde za ním děti možná oplakávají ještě poslední chvíle jeho života ve vaně. Scénář je každoročně stejný, jako bychom z toho natočili instantní vánoční film. Ale co je na tom vlastně vánočního? Proč je smrt ryby tak pevně zakotvená ve svátečním rituálu?
Lidé, kteří tuto tradici omlouvají, často říkají: „Ale tak to vždycky bylo. Je to součást českých Vánoc. Kapři se vždycky zabíjeli.“ A ano, není pochyb o tom, že před desítkami let kapr skutečně symbolizoval luxus a poctu – něco, na co se lidé těšili, protože maso nebylo běžně dostupné. Ale není naše povinností posouvat se dál? Nežijeme už v době, kdy byla každá ulovená ryba důvodem k oslavám. Dnes si můžeme vybrat. Můžeme se rozhodnout, že naše Vánoce nebudou postavené na bolesti živých bytostí.
Je zajímavé sledovat, že i velké obchodní řetězce se začínají obracet zády k této praxi. Letos jsme poprvé mohli vidět, že se jeden z nich rozhodl přestat prodávat živé kapry i jejich právě zabité verze. Nejprve symbolický krok, ale může být začátkem změny. A co my? Potřebujeme k opravdovým Vánocům kapra? Potřebujeme zabít rybu, abychom si užili sváteční večer?
Možná se jednou vrátíme tam, kde jsme začali – ke svému srdci, ke skutečnému smyslu Vánoc. Ať už půjde o zrušení nesmyslného zákazu vstávání od stolu, anebo o pohled do očí nevinné ryby a uznání, že ji k životu nepotřebujeme. Tradice nejsou přece nesmrtelné. Mohou se vyvíjet společně s námi. A jaký lepší čas začít než právě o Vánocích? 🕊
