Článek
Jízda na koloběžce sice začala nevinně, ale skončila jako scéna z černobílé grotesky, kde jsem se stala hlavním aktérem. Bum! A už jsem se ocitla na zemi s podezřením na zlomenou ruku a bolavou hlavou, se kterou jsem se na chvíli rozloučila s vědomím.
Dorazila jsem do slavné brněnské Úrazové nemocnice ve 14:10. Předložila jsem svůj zdravotní průkaz a s pekelnou bolestí jsem se zaregistrovala na příjmu. Usadila jsem se a začala čekat. A čekala jsem… dlouho. Než se mi věnovali, uběhly další hodiny plné svérázných příběhů, které ani Agatha Christie by nevymyslela.
Blíží se 15:10 a další pacient pan Novák je u registračního okénka, pokousaný vlastním psem. „Představte si, já jsem chtěl Rexíkovi vzít kost z misky. No, a místo toho jsem dostal odměnu – pěkný kousek masa z mojí ruky!“ Srdečně vypráví, jako by to byl scénář z rodinné komedie.
V 16:10 přichází malý Honzík, který se rozhodl vyzkoušet své superhrdinské schopnosti při skoku na trampolíně. „Sestro, byl jsem jako Superman! Ale přistání nebylo tak slavné…“ Popisuje jeho pokus o salto, při kterém skončil na zemi jako zmáčkla plechovka od piva.
Hodiny bijí 17:00. Paní Nová předvádí svůj moderní narozeninový dárek – segway – který jí místo radosti přinesl modřiny. „Moderní jsem teď opravdu, ale jen s těmi modřinami!“ povzdechla si při vzpomínce na svůj kaskadérský výkon u okénka s nápisem EVIDENCE PACIENTŮ.
O půl hodiny později přichází malá Anička, která si pro štěstí strčila kuličku do nosu. „Už to nešlo ven a maminka začala křičet!“ vypráví malá holčička s očima jako talířky.
Konečně v 18:10 slyším své jméno. Hurá! Rentgen mi potvrdí, co už dávno vím – zlomený loket. Pan doktor, velice hezký mladý pan doktor, se mnou mluví stručně: „A, koloběžky tady máme moc rádi.“ Hned bych mu odpustila to čekání, kdyby mě ta ruka nebolela jako sedm pekel.
O další půl hodiny později dostávám od ukrutně hladového zdravotníka, kterému celou dobu hlasitě kručí v břiše sádru. Kdybych slyšela jeho břicho kručet o minutu déle, asi bych mu nabídla vlastní svačinu. Kterou jsem taky vlastně ale sebou neměla.
V 19:10, téměř po pěti hodinách v čekárně, čekám na lékařskou zprávu a recept. „Toho máme dnes hodně,“ omlouvá se doktor, jen na půl pusy. Mám pocit, že mi tu ruku mohli zrentgenovat hned a neumíte si představit, jaké mučení je čekání v malé, přehřívané čekárně v takovém stavu.
A už zase, chtě nechtě, všechno v čekárně všichni slyší. Kvůli historce pana Kováře, který místo vody narazil na beton při skoku do mělkého bazénu, už ani nevím, jestli se smát nebo plakat. Příště si rozhodně dám pozor, kam skáču a kde si vybírám svoje zdravotní nehody.
Přeji Vám prázdniny bez zlomeniny! A pokud se už něco stane, ať to není v Brně. A pokud už v Brně, tak se prosím pokuste vyhnout Úrazové nemocnici, kde čekání může být delší než Scorseseho film a méně zábavné než pláč novorozeněte. Mějte krásný den a pojďme se raději postarat, aby naším hlavním dobrodružstvím byly prázdniny bez nemocnic!
