Navždy s včelkou Májou

Počítač se usmívá svým specifickým světlem a cítím, že i on má radost z článku, který na jeho ploše právě začíná ožívat.

Na stůl si připravím velký kus dortu. Vím totiž velmi dobře, že sladkosti mají včelky moc rády – a se stejnou radostí po sladkém sáhla i má kamarádka Atanenka.

Svých sto osmnáct centimetrů výšky vždy lehce předběhla svým nezaměnitelným, zvonivým smíchem a srdcem, které by nejraději objalo celý svět a rozdávalo všem kolem klid, pohodu a radost. Každý už jistě tušíte, že začínám psát o herečce, zpěvačce a dabérce, paní Aťce Janouškové, která je nejvíce spojována s českým dabingem seriálu Včelka Mája.

Nebudu se rozepisovat o jejím životě, o všech jejích rolích ani o láskách. K tomu ostatně dobře poslouží naše společná kniha s názvem „Možná“, kterou si můžete sehnat a přečíst.

Mám radost, že je to jediná a především pravdivá kniha, protože jsme ji psali společně – já a Atanenka. Slyším, jak se někteří z vás ptáte: „Proč nepíšeš její skutečné jméno Vlasta, nebo Aťka?“ Zkrátka proto, že pro mě, ale také pro jejího milovaného tatínka, byla vždycky Atanenka. Naše první společné setkání bylo už vlastně dávno. Jel jsem tramvají do Strašnic v Praze na snídani a nikdy na tento začátek našeho blízkého přátelství nezapomenu.

Náš věkový rozdíl je přesně čtyřicet pět let, a tak už to bude navždy. A přitom máme spolu tolik společného. Milujeme vůni knih. Atanenka čte více a já jsem zase ten, který má výsadní právo u ní doma, při kávě na bílém ubruse, mít svůj popelník a tvořit dýmem atmosféru, která se, jak sama říká, ke knihám skvěle hodí. Byl totiž čas, kdy i ona kouřila slabé doutníky. Vždycky jsem měl na stole připravené chlebíčky s vajíčkem, kávu a popelník, já k tomu přidal diktafon. Atanenka nasadila brýle, přinesla si mé texty ke knize a své poznámky – a už se pracovalo.

Nebyla totiž možnost komunikace přes internet a e-mail zkrátka žádný nebyl, protože vymoženosti mobilního telefonu a internetu neuznávala. Vždycky chtěla lidskou blízkost, vidět oči toho druhého. Takže mnoho dní při práci na knize si telefonujeme, a to neskutečně dlouho, někdy i v noci. Já vždy nově napsané texty vytisknu a posílám je na její adresu a potom si jedu pro rozhřešení.

Jsme už dlouholetí kamarádi a oba dokážeme říct, že jsme vlastně nejbližší rodina. Tak často jsme spolu, tak často probíráme své veselé i smutné zážitky a všechno spolu probíráme.

Krásný byl náš výlet do Českého rozhlasu Sever, kde jsme vyprávěli na téma nové knihy. A když celé dopolední vysílání skončilo, dostáváme hlad a napadlo nás v Ústí nad Labem najít nějakou restauraci.

Cestou jsme narazili na restauraci pod zoologickou zahradou a zrovna tam převáděli chovatelé za plotem slona. Atanenka jen s velkým humorem pronesla: „Oni si tady myslí, že máme asi veliký hlad, viď?“ A neskutečně se u toho řehtala.

Vždycky, když promluvila, se lidé otáčeli, protože najednou slyšeli Včelku Máju naživo. V restauraci stejně zbystřila i paní servírka a hned se usmívala ještě více.

Než donesli oběd, chtěl jsem si jít ven na cigaretu. Atanenka zvedla oči a řekla: „Já vím, že po cigárku budeš klidnější, ale to si dovolíš tady nechat velkou hvězdu samotnou? Styď se!“

A zase došlo k velkému smíchu. Milovala Prahu a především jízdu tramvají. A tak při jedné naší misi po nákupech vstoupíme do tramvaje a já, jako vychovaný hoch, hned dávám přednost stařence. To vám byl ale zpětný pohled, co mi Včelka věnovala! Hned z ní byl pěkný sršáň a pronesla:

„Okamžitě si sedni a přestaň zavazet v uličce! Když si budu chtít sednout, tak tě včas informuju předem!“

A já jen rýpavě řekl:

„A nebudou tě bolet nožičky, baběnko?“

Sršáň z obličeje v tu chvíli zmizel a z něžných úst přišla další věta, která, myslím, poučila i starší kolem sedící cestující:

„Mladíku, abych to tak nějak správně formulovala – stáří má být moudrost, a nikoliv přednost. A jestli bych měla házet špínu na ty mladší, tak oni nemohou za to, že jsou mladí. Navíc se mi ještě nestalo, že bych někoho požádala, zda mě pustí sednout, a že by mi nevyhověl.“ Jsem žijícím důkazem a svědkem toho, jak se chovala k ostatním. Nikdy neměla žádný problém s tím, že vedle ní seděl někdo mladý a třeba chtěl být hercem. Vždy se k mladým chovala jako k sobě rovným, a hlavně s pokorou a respektem.

Při setkání s někým novým jeho ruku chytla svými dvěma dlaněmi a s krásným úsměvem řekla:

„Těší mě, Janoušková.“

Milovala všechny možné květiny, ale slunečnice snad úplně nejvíc. A to bylo překvapení, když při natáčení a focení u mé tety v Kyškovicích mohla být v obležení právě slunečnic.

Vím, že má být člověk šťastný právě v tom čase, který má vyhrazený pro svůj život, a nemá závidět to či ono ostatním. Já však opravdu závidím ten čas, kdy Atanenka chodila po vystoupení Prahou a zavítala do různých kaváren, barů a obchodů pro ranní pečivo.

Chtěl bych zažít tu chvíli, kdy mistr Eman Fiala tvrdí barmanovi, že tahle malá holčička rozhodně potřebuje vodku a cigaretu, jinak by večer určitě vyváděla. Chtěl bych zažít i to odhalení, kdy Atanenka ukázala občanku a barman si oddechl, i když nechtěl nijak odporovat mistrovi Fialovi a nejspíš by jí stejně ve všem vyhověl.

Když už je řeč o hereckých prknech, musím přidat ještě jednu veselou příhodu.

Aťka předávala za Fénix Rádio cenu – malé miminko Adama, které vytvořila paní návrhářka Jurčíková. Předávání na Nové scéně Národního divadla bylo úžasné a velmi dojemné.

Potom jsme usedli do místní restaurace. K našemu stolu přišel asi třicetiletý nadšený muž a říká: „Paní Aťko, vzpomínáte si na mě? Jako malý kluk jsem s vámi dělal dabing do jedné pohádky.“

Atanenka se s ním objala, na všechno mu přikyvovala a předala mu tím obrovskou radost. Bylo vidět, že ji to hřeje u srdce.

Když muž odešel, usrkla ze svého hrníčku čaje, podívala se na mě a řekla: „No vidíš, a vím houby, kdo to byl. Přece jen už jsem toho natočila a odehrála tolik, že si všechny pamatovat nemůžu. Ale měl radost, byl srdečný, tak mu to přece nebudu kazit.“

Pro mě osobně to nebyla lež. Spíš jsem cítil, že potřeba rozdávat dobro, radost a pohodu byla u ní mnohem silnější než její vlastní paměť. A taková byla vždycky.Nechtěla sice uznávat mobilní telefon ani internet, ale chápala, že se se všemi lidmi nemůže potkávat osobně. Proto obrovsky ráda odpovídala a komunikovala přes svou „Kouzelnou bedýnku“, jak říkala počítači.

Zapnul jsem jí Facebook. Její profil naleznete kliknutím zde.

Protože psala všemi deseti, šlo jí to na klávesnici krásně od ruky. Byla šťastná. Od svých fanoušků dostávala tolik pozitivní energie, že u počítače dokázala sedět i několik hodin. Já jsem jí mezitím postavil na stůl čaj a nějaké dobrůtky a ona se s radostí věnovala odepisování. Přitom poslouchala Fénix Rádio, které jsme spolu vlastně stále vytvářeli. Poslechnout si jej můžete kliknutím zde.

Přišla i chvíle, kdy mi řekla, že až jednou nebude, přeje si, abych se dál věnoval jejím dobrým duším na Facebooku a nedopustil, aby Fénix Rádio přestalo vysílat.

Dělám, co můžu, a každý den se snažím její přání splnit.Vždycky jsem ji žádal, že jako památku na ni budu chtít popelník, který mi při každé návštěvě dávala, abych mohl kouřit v její hale mezi knihami. A také jsem si přál skleněnou misku s hrozny vína, která ve mně vždy vyvolávala pocit, že bych si do nich nejraději kousl.

Její odpověď byla vždy stejná. Říkala, že je to samozřejmé, a chtěla, abych s ní zašel k notáři, protože mi prý chce odkázat mnohem víc. Já jsem ale pokaždé stočil řeč jinam. Nechtěl jsem připustit myšlenku, že jednou nebude.

A když přišel ten osudný den, srdce mě bolelo. Byl jsem ztracený ve světě, ve kterém už nikdy nezazní její jedinečný smích.

Vzdálenější část rodiny si po ní rozebrala téměř vše. Já jsem dostal výše zmíněné věci, ale také obálku s třiceti tisíci korunami, na níž její rukou stálo: „Pro Luboše.“ K tomu ještě kufřík s veškerou korespondencí, množstvím fotografií a její cenou za dabing. Dodnes si myslím, že mi to všechno připravila na naše poslední natáčení, které se už bohužel nikdy neuskutečnilo.

Byla to nádherná léta, během nichž jsem měl po svém boku přítelkyni, kamarádku, babičku, tetu i neskutečného anděla. Žádný majetek na světě mi nikdy nemůže nahradit tak čistou duši.

Teď už vás nebudu trápit dalším dlouhým čtením. Jen vás prosím, nepřikládejte přílišnou váhu bulvárním článkům. Pokud budete mít jakékoli otázky o tom, co je pravda a co ne, stačí mi napsat zprávu na již zmíněný Facebook.

Dokud budu moci, udělám všechno pro to, aby se na Atanenku nikdy nezapomnělo.