Článek
Dnes bych se chtěl zastavit u tématu, které je pro mnoho lidí velmi citlivé – u křesťanství, víry a toho, jak jsme si během staletí některé věci vyložili.
Nechci nikoho přesvědčovat, že jeho víra je špatná. Spíš si chci položit několik otázek. Otázek, které možná nejsou vždy příjemné, ale podle mě stojí za to je vyslovit.
Když čtu Bibli, mám někdy pocit, že její hlavní poselství je vlastně velmi jednoduché: láska k člověku, pomoc slabším, odpuštění, soucit a pokora.
A potom se podívám na svět kolem sebe a říkám si: opravdu je tohle to křesťanství, které měl Ježíš na mysli?
Proč se víra tak často spojuje s penězi, majetkem, postavením a mocí?
Proč někdy vzniká dojem, že čím větší kostel, větší slavnost a větší okázalost, tím větší víra?
Vždyť Ježíš podle evangelijních příběhů nemluvil především o bohatství církevních staveb. Mnohem častěji se zajímal o konkrétního člověka – o nemocné, chudé, opuštěné a lidi stojící na okraji společnosti.
A tak mě napadá otázka: není někdy důležitější to, co člověk udělá pro druhého, než kolikrát za měsíc sedí v kostele?
Kostel samozřejmě může být místem modlitby, setkání a společenství. Bohoslužba může mít pro věřícího obrovský význam. Ale neměla by se skutečná víra projevit především tím, jak se člověk chová, když z kostela odejde?
Protože být laskavý jednu hodinu v neděli není zase tak těžké.
Mnohem těžší je být laskavý v pondělí ráno. Když nás někdo naštve. Když nám někdo ublíží. Když potkáme člověka, který žije úplně jinak než my.
A právě tam podle mě začíná skutečná zkouška víry.
A napadá mě jeden příklad – Matka Tereza.
V době, kdy začínala pomáhat těm nejchudším a nejopuštěnějším lidem, určitě nebyla obklopena dnešní slávou a obdivem. Musela se potýkat s nepochopením, obrovskou náročností své práce a podle svědectví i s obdobími osobních pochybností a duchovní prázdnoty.
A dnes?
Dnes k jejímu obrazu lidé pokládají květiny a zapalují svíčky. Církev ji prohlásila za svatou.
A já se ptám: proč máme někdy potřebu člověka nejdříve přehlížet, nechávat ho bojovat samotného a teprve po jeho smrti z něj udělat symbol?
Proč neumíme člověku zapálit svíčku za života?
Proč mu neumíme říct: „Vidím, co děláš. Děkuji ti. Potřebuješ pomoct?“
Možná právě tohle je pro mě mnohem důležitější než samotné svatořečení.
Protože jestli Bůh existuje, myslím si, že nepotřebuje naše lidské razítko, aby věděl, kdo byl dobrý člověk.
A podobně přemýšlím nad princeznou Dianou.
Byla to žena, která se stala symbolem lidskosti, pomoci nemocným a lidem na okraji společnosti. Její osobní život ale rozhodně nebyl pohádkou.
Její manželství s Charlesem bylo dlouhodobě poznamenané nevěrou a jeho vztahem s Camillou. Diana se přitom sama potýkala s obrovským tlakem veřejnosti, médií a vlastního života.
A právě tady mi přijde něco strašně smutného.
Když Diana žila, fotografovali ji téměř na každém kroku. Paparazzi, fotografové, ale také obyčejní turisté. Lidé chtěli její fotografii, chtěli být co nejblíž, chtěli mít památku.
Ale kolik lidí se jí skutečně zeptalo: „Diano, jak ti je?“
Kolik lidí jí nabídlo obyčejné lidské pohlazení, místo aby vytáhli fotoaparát?
A potom zemřela.
A najednou se z ní stal symbol. Nejhodnější, nejkrásnější, nejmilovanější Diana. Objevily se květiny, svíčky a nekonečné vzpomínky.
A člověk si musí položit otázku:
Proč někdy začneme člověka milovat až ve chvíli, kdy už mu naše láska nemůže nijak pomoct?
Neříkám tím, že Diana byla svatá. Ani že by jí někdo měl automaticky dávat náboženský titul svatosti.
Právě naopak.
Možná bychom měli přestat lidi po smrti okamžitě idealizovat a místo toho se naučit být lidští k těm, kteří jsou mezi námi právě teď.
A tím se vracím ke svatořečení.
Kdo vlastně rozhoduje o tom, že se z člověka stane svatý?
V katolické církvi je to dlouhý proces, který vede církev a jehož závěrem je kanonizace papežem.
Ale já si osobně říkám: může vůbec člověk udělat někoho svatým?
Podle mě může člověk říct: „Tento člověk je pro nás příkladem.“
Může jeho život připomínat ostatním.
Může jeho jméno nést kostel nebo náměstí.
Ale jestli je někdo skutečně svatý, to bych nechal Bohu.
Protože pokud Bůh existuje, nepotřebuje k tomu naše rozhodnutí ani podpis.
Podobně přemýšlím o Bibli.
Bible nevznikla jako jedna kniha napsaná během několika dnů. Je to soubor různých textů vznikajících v různých obdobích, prostředích a historických situacích.
Proto si myslím, že když dnes Bibli čteme, musíme se snažit pochopit také dobu, ve které konkrétní text vznikal.
Neznamená to Bibli přepisovat podle toho, co se nám hodí.
Ale znamená to číst ji s rozumem, v souvislostech a s vědomím, že žijeme v úplně jiném světě než lidé před tisíci lety.
Protože když vezmeme jednu větu, vytrhneme ji z kontextu a použijeme ji jako argument proti člověku, může z toho vzniknout něco úplně jiného, než byl původní smysl.
A právě tady mě mrzí jedna věc.
Někdy mám pocit, že si z Bible vybíráme to, co se nám právě hodí.
Jednu část zdůrazníme.
Jinou přehlédneme.
A pak tvrdíme, že právě náš výklad je jediný správný.
Velmi citlivým tématem jsou také rodiny, kde dítě vychovávají dvě ženy nebo dva muži.
Nechci tvrdit, že všichni křesťané přemýšlejí stejně. Rozhodně ne.
Ale ptám se: pokud je pro křesťanství tak důležitá láska, péče, odpovědnost a bezpečí dítěte, neměli bychom se především dívat na to, jak se ti lidé k dítěti chovají?
A tady bych byl velmi opatrný i vůči samotným církvím.
Protože církevní instituce mají vlastní bolestivou kapitolu – případy sexuálního zneužívání dětí a ministrantů některými duchovními a také případy, kdy instituce nedokázaly reagovat tak, jak měly.
A potom je pro mě těžké poslouchat někoho, kdo velmi hlasitě odsuzuje určitou skupinu lidí jako morálně špatnou, ale zároveň přehlíží selhání uvnitř vlastní instituce.
Křesťanství přece nemůže znamenat jen ukazovat prstem na chyby druhých. Musí začínat také u sebe.
A potom jsou tu velké církevní akce, slavnosti, hostiny a společenské události.
A já si někdy říkám: opravdu by měl Bůh větší radost z obrovské slavnosti, kde se utratí spousta peněz, než z toho, kdyby se část těch peněz použila na pomoc člověku, který nemá co jíst, kde bydlet nebo je úplně sám?
Nevím.
A právě proto se ptám.
Protože možná není problém v oslavě samotné.
Možná je problém v tom, jestli při té oslavě ještě myslíme na člověka, který stojí venku a nemá z čeho žít.
A ještě jedna otázka.
Opravdu může Bůh člověku vnuknout dobrou myšlenku pouze tehdy, když je pokřtěný?
Tomu osobně nevěřím.
Pokud Bůh opravdu miluje všechny lidi, proč by měl být jeho hlas omezený pouze na ty, kteří prošli určitým obřadem?
Dobrý nápad může dostat věřící.
Ale stejně tak ho může dostat člověk, který do kostela nikdy nevkročil.
Možná dokonce člověk, kterého bychom podle našich lidských měřítek vůbec nepovažovali za „správného věřícího“.
A tak bych dnešní zamyšlení uzavřel jednoduše.
Nechci zpochybňovat Boha. Zpochybňuji způsob, jakým někdy Boha používáme.
Nejsem si jistý, jestli Bůh potřebuje velké chrámy, okázalé slavnosti, lidská razítka a neustálé dokazování toho, kdo má pravdu.
Ale myslím si, že pokud je základním poselstvím křesťanství opravdu láska, potom bychom ji měli ukazovat především živým lidem.
Ne až na jejich pohřbu.
Ne až po jejich smrti.
Ne až tehdy, když z nich uděláme symbol.
Ale teď.
Člověku, který sedí vedle nás.
Člověku, který je nemocný.
Člověku, který je chudý.
Člověku, který je osamělý.
A také člověku, který věří úplně jinak než my.
Protože možná právě v tom je ta největší zkouška víry.
Ne kolik toho o Bohu dokážeme říct.
Ale kolik lásky dokážeme dát člověku, kterého máme právě před sebou.
