Článek
Vím, že je to všechno jen můj vlastní čas a že už jsem dospělý, ale právě teď mám pocit, že mám jen málo sil na přežití bolesti a tak velké ztráty.
Možná jsem jen klukem z příštího století. Láska je pro můj mozek tím největším pokladem a jinak bych klidně usínal na stromě, jen kdyby mi v srdci vládla láska. Nikdy bych pak neměl strach z toho, co přinesou příští týdny.
Jsem za oknem jako ve skleněném zámku a cítím, jak mi někdo blízký schází. Hlavou mi létají smutné myšlenky. Byla to obrovská láska. Vůbec nešlo o nějakou hloupou orientaci, o to, zda jsem na kluky, nebo na holky. Šlo o velikánskou lásku, která mě hřála.
Marek přijel do mého bytu s orchidejí, požádal mě o ruku a já s nadšením řekl své ano. Bylo to nejkrásnější překvapení a nejkrásnější dar v mém životě.
Uběhlo několik dní a náš sen se začal bořit. Markova maminka si začala myslet, že jeho setkání s mojí maličkostí je tím nejhorším, co ho v životě potkalo. Jsem o patnáct let starší. On by si prý zasloužil úžasnou Kristýnu, která mu sice byla nevěrná, necítila k němu opravdovou lásku a jen mu působila bolest, ale díky takovému vztahu by jednou měla vnoučata. Se mnou to prý nikdy nebude.
Později si začala naříkat i nad tím, že Marek vůbec odešel pracovat do Prahy, protože u nich v městečku by se prý nic tak „odporného“, jako je spojení dvou mužů, nikdy nestalo.
Já tomu všemu rozumím. Mám v sobě tolik lásky, že, ač to mnozí z vás možná nepochopíte, s touto maminkou vlastně soucítím. Nechci, aby byla nešťastná.
Navzdory všemu trápení a ošklivým SMS zprávám jsem se rozhodl, že Marka nepřipravím o jeho rodinu. Přišla chvíle, kdy jsem najednou ztratil odvahu bojovat za naši lásku, ale ještě jsem nebyl úplně na konci.
Uběhl týden a já už nechtěl bojovat. Rozhodl jsem se pro tu největší oběť. Po návratu z práce jsem Marka políbil a řekl mu, že cítím, jak jeho srdce tíží všechny matčiny výčitky a naléhavé telefonáty.
Rozhodl jsem se vzít všechnu vinu na sebe. Tvrdil jsem, že jsem ho ke všemu donutil, že mi jde jen o sex a jeho mladickou krásu. Ano, Markovi bylo teprve třiadvacet let a možná měl na všechno ještě dost času. Celé to však bylo jeho rozhodnutí.
Ano, bojoval jsem s rakovinou, ale moje srdce bilo silně a věděl jsem, co znamená opravdová a bezpodmínečná láska.
Slzy mi smáčely tvář a zastíraly pohled. Nakonec jsem vše ukončil slovy, že se musí vrátit ke své mamince, protože ona bude nešťastná a já to nikdy nechci dopustit. Vysvětlil jsem mu, že moje srdce bude nejbolestivěji nemocné za celý život, ale že rodiče se člověk jen těžko vzdává.
Marek chtěl o naši lásku bojovat. Já už byl ale rozhodnutý.
Samozřejmě jsem chápal, jak obrovskou chybu dělám. Přesto jsem doufal, že jeho rodina jednou pochopí, jak důležité je, aby jejich syn byl šťastný. Jestli po boku ženy, nebo muže, by přece mělo být až druhořadé.
Následovalo ještě několik dlouhých polibků, proudy slz a pak už jsem se jen díval na záda člověka, bez kterého jsem nechtěl žít, a na modrý kufr, ve kterém bylo sbaleno všech našich nádherných čtrnáct měsíců.
Říká se, že čas všechno zahojí. Prosím, tomu nevěřte.
Naše odloučení trvalo už dva roky a já se stále cítil jen napůl živý. Tolikrát jsem se snažil utéct do práce. Zůstával jsem v zaměstnání schválně déle a dělal všechno pro to, abych se vyčerpal.
Na list papíru jsem napsal dopis pro Marka a téměř každý den do něj připisoval další věty o tom, jak mi schází, jak ho potkávám v každé místnosti svého bytu a jak stále cítím jeho dech i objetí v ložnici.
Ptáte se, jestli mi Marek psal zprávy nebo se snažil volat? Ano, snažil. A já dělal všechno pro to, abych mu neublížil, a proto jsem na jeho zprávy ani telefonáty nereagoval.
Každý měsíc jeho snaha slábla. V poslední době mi napsal už jen třikrát za měsíc. Nejspíš ho vždy na chvíli zabolelo srdce po mé blízkosti.
Čas běžel jako o závod. Přišlo další časné červnové ráno. Ptáci zpívali a já se slzou v oku sledoval kalendář, který mi připomínal den našeho prvního setkání. Dnes bychom slavili čtyři roky společného života.
Celý den jsem seděl v práci u počítače a myslel na Marka. Vzpomínal jsem i na svého tatínka. Zemřel před patnácti lety a na konci života mi řekl, že mě vždycky miloval a že bude šťastný, když budu šťastný i já. Vůbec mu nevadilo, že mě životem povede muž. Důležitá je přece bezpodmínečná láska.
Večer jsem se vracel domů. Pokud se na mě tatínek někde díval, musel vidět, že nejsem ani trochu šťastný.
Blížil jsem se ke vchodu svého chladného domu, kde tolik scházela láska a něha. Ptáci zpívali své poslední písně, ale mou pozornost upoutal stín nějaké postavy.
Postupně jsem rozeznal ženu. Slušně jsem pozdravil.
„Vy jste Michal?“ zeptala se.
„A neznáte náhodou Marka ze Strakonic?“
Srdce se mi prudce rozbušilo a celé tělo se rozechvělo. Vždyť mluvila o mém Markovi.
Odpověděl jsem, že tak báječného člověka znám a že jsem s ním byl dokonce zasnoubený. Jen nám to nevyšlo. A bolí to dodnes.
Asi pětapadesátiletá žena se rozplakala, objala mě a se slzami v očích řekla:
„Míšo… já za všechno můžu. Prosím, odpusťte mi. Myslela jsem jen na sebe, na to, co řeknou kamarádky a rodina. Mluvila jsem o vás hrozně ošklivě a spoustu věcí jsem si domyslela. Prosím vás, odpusťte mi.“
Její pláč sílil a naléhala, abych s ní zašel na kávu do restaurace. Přesně do té, kam jsme s Markem každý pátek chodili na večeři.
Říkal jsem si, že už uplynulo hodně času a že bych měl umět odpustit. Nakonec jsem to byl já, kdo svou lásku poslal domů. Proč tedy ještě někomu přidělávat bolest? Pozvání jsem přijal. Aspoň se dozvím, jak se Markovi daří, jestli je šťastný a zda už má svou vysněnou rodinu.
Prošli jsme celou restaurací až do malého salonku. Žena mě pustila dovnitř jako prvního.
Otevřel jsem dveře.
Za mnou se tiše zavřely.
Markova maminka už nevešla.
U kulatého stolu hořely svíčky kolem nádherné fialové orchideje. Za jejími květy byla jemně osvětlená tvář mého Marka.
Oba jsme se rozplakali.
Veškerá bolest se v tu chvíli rozpadla v prach. Objali jsme se a bylo to to nejvášnivější setkání dvou lidí, jaké ta restaurace kdy zažila.
Na závěr musím prozradit, že jsme spolu s Markem už deset let. Máme v pěstounské péči dva úžasné malé raubíře a já mám tu nejhodnější tchyni na světě, za kterou bych klidně i dýchal.
Až na vás, moji milí čtenáři, někdy přijde veliký smutek, zkuste se na chvíli zaposlouchat, jestli venku nezpívají ptáci…
