Článek
Hotel Adam je plný úžasného personálu, který se neustále usmívá, a já stále nechápu, jak se tihle pracovití mravenečci dokážou usmívat, když jsou vlastně pořád na nohách. Člověk by čekal, že po několika hodinách pobíhání budou místo úsměvu rozdávat maximálně pohledy typu: „Ještě jednou si něco objednej a já tě osobně odnesu do kuchyně.“
Přicházím na snídani do hotelové restaurace, kde máme jako štáb rezervaci, a už samotné okolí mi dává jasně najevo, že jsme opět mezi svými. Ano, jsou tu Češi.
Postavím se k bufetu, kde je právě nakrájený sýr. Chystám se vzít si několik plátků a v tom se přede mě postaví postarší dáma. Polohlasně, ale s naléhavostí člověka, který právě objevil poslední zásoby potravin před koncem světa, pronese:
„Verunko, pojď honem! Jsou tu poslední tři plátky toho děravého sýra!“
A je vymalováno.
Já si samozřejmě nemohu nic nabrat, protože Verunka nebo její maminka by přece mohly přijít o své životně důležité kalorie. Stojím tedy způsobně opodál a sleduji, jak se poslední tři plátky sýra stávají předmětem strategické operace.
Dáma ovšem vůbec nechápe, že hoteloví mravenečci za pár vteřin přinesou další tác. Kdyby to pochopila, možná by Verunku pobídla, aby si rovnou přinesla nákupní tašku, případně kolečko.
A tím to rozhodně nekončí.
Protože jakmile je sýr bezpečně uložen na talíři, začíná další česká disciplína: boj o vajíčka.
U vajíček už se totiž nehraje na slušnost. Tam se hraje na čas, lokty a rodinnou strategii. Jeden člen výpravy obsadí prostor u pánve, druhý hlídá pečivo, třetí mezitím zabere džus a čtvrtý, který přišel původně jen pro kávu, začne přemýšlet, jestli by nebylo rozumné odnést rovnou celý toustovač.
A já jen stojím, držím prázdný talíř a říkám si:
„Vítejte v Krakonošově zahrádce. Tady se sice probouzí nádherný den, ale u snídaně přežijí jen ti nejrychlejší.“
Přesouvám se tedy ke kávovarům a tam už se tvoří fronta. Chvíli přemýšlím, jestli tam dávají něco zdarma, nebo jestli snad dnes opravdu dojde voda. Pohled na některé hosty mi totiž napovídá, že kávovar není přístroj na přípravu jednoho šálku kávy, ale zařízení, které je třeba využít na maximum, dokud ještě funguje.
Bylo by asi na místě upozornit hladové české turisty, že přestože má hotel bazén a vířivku, neznamená to, že voda v kávovarech pochází z těchto zařízení. Hotelový personál mě dokonce uklidňuje, že čerstvé vody i mléka je dostatek a podle jejich informací zatím nikdo netrpí jejich nedostatkem.
Nabírám si tedy svůj oblíbený chléb, několik kousků taveného sýra a míchaná vejce. Kávu už definitivně vzdávám. Poprosím raději šikovná děvčata z personálu, zda by mi ji připravila s sebou na pokoj. V tuto chvíli totiž nechci riskovat, že než se ke kávě dostanu, někdo přede mnou vypije celý hotelový kávovar.
Zkouším tedy štěstí u ranního džusu.
A mám štěstí!
Jsem druhý v řadě.
To ještě netuším, že mě čeká něco, co by se dalo nazvat „Džusová operace Verunka“.
Verunka se svou matičkou totiž evidentně neplánují pouze snídani. Z jejich pohybů mám pocit, že se připravují na celodenní expedici do Krkonoš a džus je patrně základní strategická tekutina. V duchu si říkám, jestli si ho nechtějí načepovat rovnou do kanistru.
A protože takové množství džusu by samozřejmě mohlo vzbudit nežádoucí pozornost, je třeba vytvořit odváděcí manévr.
A tak zmíněná matička od Verunky náhle zaměstná personál zásadním problémem:
„Prosím vás, u jídla nejsou vidličky!“
Popravdě řečeno, vidličky tam jsou.
Čtyři.
Což je v hotelové restauraci s několika desítkami lidí skutečně poněkud odvážná matematika. Ale právě v tom spočívá genialita celé operace. Zatímco personál začne řešit vidličky, Verunka může nerušeně pokračovat v čerpání džusu.
Dojímá mě, jak ta hloupá stařena na oko myslí na ostatní.
„Chudáci ostatní hosté,“ říkám si.
Jenže čím déle ji pozoruji, tím víc mám pocit, že těch ostatních hostů je v její hlavě nějak podezřele málo.
A tak zatímco personál statečně shání vidličky, já stojím za Verunkou, sleduji džusovou operaci a začínám si připadat jako účastník dokumentu o přežití českého turisty v hotelovém prostředí.
Ještě chvíli a očekávám, že někdo přiběhne s kufrem a oznámí:
„Verunko, rychle! Došlo pečivo. Vezmeme celý košík, než ho doplní!“
Usedám tedy konečně k našemu rezervovanému stolu a story pokračuje.
U vedlejšího stolu sedí pěkný starší ouřezek se ženou, která jen z hodně velké dálky připomíná dámu. Ouřezek se nakloní k ní a začne vyprávět:
„Víš, jak jsem byl v pátek v hospodě? Tak se tam do mě pustil ten mladej floutek Marek. Že prej může sedět, kde chce. Tak jsem mu jako štamgast hned vysvětlil, kde je jeho místo. Vypoklonkoval jsem ho a ještě jsem mu chtěl trochu upravit fazónu. Ale pak jsem to včas stopnul.“
Dáma poslouchá a já začínám tušit, že přichází hlavní část příběhu.
„No a ten idiot mi jednu plácnul… a tím mě vypnul. Hned přijela výjezdovka a on mezitím utekl. Ale tři kámoši šli za ním, zmlátili ho a hodili ho za vrata.“
Žena se na něj podívá a poněkud opatrně poznamená:
„Ale Dominku, to přece nebyla zásahovka. To byli měšťáci.“
Dědek ani na vteřinu nezaváhá:
„A byla to zásahovka! Vždyť měli černý uniformy!“
V tu chvíli už se v duchu směju.
Takže máme jasno. Černá uniforma = zásahová jednotka. Podle této logiky je pravděpodobně zásahovou jednotkou každý číšník v černé vestě, každý hotelový údržbář a možná i pán, který ráno vynáší odpadky.
A čím déle toho Dominka poslouchám, tím víc chápu, že se možná jen trochu vytahuje. Mám totiž podezření, že realita pátečního večera byla poněkud jednodušší.
Mladý Marek mu jednu plácl.
Dominek vypnul.
Přijeli měšťáci.
Marek utekl.
Tři kamarádi šli za ním.
A zbytek příběhu už se pravděpodobně odehrál někde mezi Dominkovým snem a jeho představou o vlastní hrdinské minulosti.
Možná dokonce usnul ještě předtím, než stačil zjistit, kdo vlastně koho zmlátil.
Já jsem ale dnes ráno rád, že už jsem po snídani. A právě v tu chvíli se objeví usměvavá dívka z personálu a na dřevěném podnosu mi přináší mou kávu.
Podívám se na ni, poděkuji a v duchu si říkám, že právě tihle lidé jsou skutečnými hrdiny celého hotelového příběhu. Zatímco hosté svádějí bitvy o sýr, džus, vajíčka a vidličky, oni běhají kolem, všechno doplňují, uklízejí, usmívají se a ještě vám přinesou kávu až ke stolu.
Při odchodu tedy předávám informaci, že rozhodně nejsem nijak nafoukaný, ale příště si asi raději objednám snídani na pokoj.
Ne proto, že bych si chtěl připadat jako nějaká VIP celebrita.
Ale protože bych si rád v klidu snědl svůj chleba, aniž bych musel absolvovat mistrovství České republiky v disciplíně „Kdo urve poslední plátek sýra“.
A tak bych chtěl vzkázat svým drahým českým turistům:
Chápu, že jste na dovolené. Chápu, že si chcete užívat. A chápu dokonce i to, že máte rádi švédské stoly.
Ale doma se přece často odbydete kávou a možná rohlíkem s máslem. Tak proč máte na dovolené potřebu získat všechny krásy světa jen pro sebe?
Co takhle se na chvíli usmát?
Poděkovat personálu?
Pustit někoho před sebe?
Nechat na druhého člověka také trochu sýra?
Protože zatímco vy bojujete o každý plátek, každý džus a každou vidličku, tihle úžasní lidé vám dávají něco, co se nedá nakrájet, načepovat ani odnést v kanistru.
Úsměv.
A ten se nedá ani zaplatit, ani ukrást.
Tak na to, moji milí čeští dovolenkáři, myslete.
Protože Krakonoš se možná dívá z kopce a zatím se jen usmívá.
Ale jestli mu někdo začne plnit kapsy rohlíky, odnášet džus v kanystrech a hádat se o poslední vajíčko, může se pěkně nazlobit.
A potom už vám nepomůže ani městská policie, ani zásahová jednotka.
Protože proti rozzuřenému Krakonošovi je i Dominkova zásahovka úplný amatér.
Podcast zde : https://podcasty.seznam.cz/podcast/thomas-aligher-diary/nezlobte-krakonose-785937
