Článek
Je to velmi jednoduchá otázka.
Hraji v životě svou vlastní hru, nebo jsem součástí hry někoho jiného.
Někdy je to velmi těžké rozlišit. Je to tím že nežijeme izolovaně. Jsme součástí mnoha vztahů a jsme propojení se spoustou lidí. Nejenom lidí, ale jsme i součástí mnoha celků. Žijeme v pletenci vztahů prolínajících se celou společností. S tím se nedá nic dělat a vždy to tak bude.
Na druhou stranu my sami jsme individualita. Máme schopnosti a dovednosti, které nás předurčují k tomu být originální. Nikde neexistuje naše věrná kopie. Dostali jsme dary. Jsou to naše silné stránky a naše jedinečné talenty, které nemá nikdo jiný. A mix našich silných stránek, vědomostí a životních zkušeností z nás dělá výjimečné jedince.
A proto ta hlavní otázka zní.
HRAJEME SVOU VLASNÍ HRU, NEBO HRAJEME HRU NĚKOHO JINÉHO?
Je důležité si takovou otázku sami sobě položit. Zejména v případě, že cítíme, že nejsme ve svém životě spokojeni. Kdy cítíme, že nejsme na správném místě. V případě, že jsme se rozhodovali podle toho, jak nás to naučili. To znamená, rezignovat na své individuální priority. Z mnoha důvodů, ale zejména ze strachu. Všichni podvědomě víme, jaké životy bychom chtěli žít. Už jako děti jsme měli sny a plány o tom, co bychom chtěli dělat. O tom, co bychom chtěli zažívat. A paradoxně to bylo v souladu s našimi největšími talenty a s našimi silnými stránkami. Věděli jsme přesně, jakou hru chceme v životě hrát. Byla to totiž naše hra, vycházející z našich tužeb a z našich individuálních potřeb. A velmi jasně jsme cítili, že pokud budeme v životě hrát svou vlastní hru, budeme v životě šťastní.
Jenže když jsme dospěli, stalo se, že jsme na svou vlastní hru rezignovali. Příčinou byl strach. Stach z toho, že bychom se svou vlastní hrou v tomto světě zaměřeného na výkon a na peníze neuživili. Celý systém nás k tomu léta programoval a my jsme tomu uvěřili. A tak jsme přijali hru někoho jiného. Přestali jsme si tvořit život sami a dovolili jsme, aby nám ho tvořil někdo jiný.
PS: Nikdy není pozdě.
