Článek
Co se nevyvíjí to umírá. Stagnace znamená smrt. Změna znamená pohyb a pohyb vpřed znamená život.
Možná by to takhle napsat samo o sobě stačilo. Mám však dojem, že je to potřeba trochu rozvést.
Naše fyzická smrt je pro všechny celkem jasná a pochopitelná. Je to jednoduché. Pokud umře naše fyzické tělo, umře s ním i všechno ostatní. (Aspoň to tak navenek vypadá). Umře s ním i mentální stránka člověka. Konec. Finito. Potom už člověk nikdy nic nevymyslí, nenaplánuje, nic si nepředstaví, nic se nenaučí a ani už nezažije žádné emoce.
Paradoxem ovšem je, že to tak být nemusí. Že mentální smrt může přijít mnohem dříve, klidně i ve třiceti letech. Znamená to, že se přestane vyvíjet. Že se přestaneme na sobě pracovat a spokojíme se s tím, co víme a s tím, co známe. Může to nastat kdykoli. Zejména když opustíme školský systém, najdeme si práci a už si myslíme že jsme hotoví. Myslíme si že už se nemusíme nic nového učit. To, co jsme se naučili do teď, nám stačí k tomu abychom se uživili a fungovali relativně podobně jako všichni ostatní v naší sociální bublině.
Možná se zeptáte, co je na tom špatně?
To záleží, jakým způsobem se na takovou situaci díváte. Nemusí na tom být špatné vůbec nic. Pokud vám to tak vyhovuje, funguje to dobře a zatím jste v tom spokojení, tak je to v pořádku. Jiné to je v případě, kdy si tu stagnaci začnete uvědomovat. Kdy někde uvnitř sebe cítíte, že ač to na první pohled vypadá, že vše je v pořádku, že to není ono. Uvědomujete si, že zřejmě nejste na správném místě a neděláte to co byste opravdu dělat chtěli. Kdy si čas od času vzpomenete, že jste měli jiné plány a jiné životní vize. Že to, jak jste si představovali svůj život, je vzdálené od reality, ve které se nacházíte.
Pak máte dvě možnosti. Můžete udělat nějakou změnu, posunout se dopředu směrem k tomu co byste chtěli a začít žít. Být v pohybu a uniknout stagnaci znamenající postupné umírání. Začít podnikat kroky které vás mohou k vašemu cíli dovést. Prostě neustrnout a stát na místě. Změna je totiž jediná jistota ve vesmíru. A probíhá neustále, nezávisle na tom, co si myslíme. Což znamená, že pokud my sami stojíme, svět na nás nečeká. Neustále se bude vyvíjet směrem dopředu a čím déle my stojíme, tím více se zvětšuje rozdíl. A tím více se nám zmenšuje šance, že se nám podaří do tohoto ujíždějícího vlaku naskočit.
Druhou možností je povzdechnout a mávnout nad tím rukou. Okecat si to tím, že by to bylo příliš náročné. Že nám to vlastně ani za to nestojí. Že mi tam kde jsem, vlastně není až tak špatně. Rezignovat. Prostě to vzdát. A držet se těch sice malých ale přece jen jistot. Jsem si však jist, že pokud to tak uděláte, ten vnitřní pocit nespokojenosti nezmizí. Pouze to způsobí, že vaše frustrace bude narůstat. A pokud nenajdete odvahu s tím něco dělat, prožijete v tom celý život. V mentálním umírání.
Protože platí, že „Možností, jak umřít je mnoho. Smrt je pouze jednou z nich.“
