Článek
V poslední době často slyšíme požadavky různých skupin na to, aby jim stát dotoval to, či ono. S nataženou rukou tu vidíme stát zemědělce, neziskovky, vinaře nebo stavební sektor. Žijeme v systému dotací, který nabobtnal do té míry, že přirozený trh a samoregulace zaujímají stále menší podíl v našem ekonomickém systému.
V letech po sametové revoluci jsme se všichni těšili na přechod z plánovaného hospodářství na tržní hospodářství. Trh jsme chápali jako něco přirozeného, vycházejícího ze samotné podstaty života a principů na kterých stojí. Prostě že se prosadí ten lepší. Jenže po třiceti letech se dostáváme obloukem opět k tomu, že to, jestli jste lepší než ostatní, a jestli děláte kvalitnější práci, hraje stále menší roli. Dotace a regulace, které vidíme ve stále větší míře v posledních letech, dusí přirozené tržní principy. A pokud k tomu přidáme ideologii, ocitá se tržní prostředí ve svěrací kazajce. Pak je to vidět na výsledcích. A výsledky nikdy nelžou.
Navíc jsme vytvořili systém, který ovlivňuje všechny, kteří jsou jeho součástí. I na osobní úrovní. Systém, který je demotivující a vytváří nárokovou mentalitu. Stále více lidí nabývá dojmu že mají na něco nárok. Životní úroveň stejnou nebo podobnou jako má většina lidí. Mentalitu, že stát jim musí něco zajistit. Důchod, dobré pracovní podmínky s atraktivní mzdou, kvalitní vzdělání, zdraví a spoustu dalších věcí které dnes bereme jako standard ale které v minulosti standardem nebyly. Že jim to musí někdo zajistit. A rozčilují se když to nemají. Vytvořili jsme mentalitu která nám říká , že na kvalitní život máme nárok a chceme to hned. A když to nemáme hned, není problém si půjčit. Dluh se stal všeobecně přijímaným atributem. Nároková mentalita nás tak žene do dluhového otroctví.
Nároková mentalita zbavuje zodpovědnosti. Přesouvá ji z osobní roviny do systémové roviny. Je pohodlné myslet si, že za kvalitu našeho života, za naše úspěchy i neúspěchy, je zodpovědný někdo jiný než my sami. Myslet si to můžeme, jenže náš problém to nevyřeší. Ten problém totiž není vně, ale je uvnitř nás samých. Je v přístupu jaký máme sami k sobě.
To pochopení je důležité, protože jedině to nás posune k tomu začít se starat sami. Nespoléhat se na to, jestli mi někdo něco dá, nebo jestli mi zajistí pohodlné podmínky.
Podmínky jsou různé ale pouze náš postoj rozhodně o tom jestli se pohneme z místa, kde jsme do místa, kde bychom chtěli být.
