Článek
Život může být naplňující nebo nudný. Může být plný radosti nebo skepse. Může být prodchnutý těšením se na to, co mi přinesou příští dny, nebo frustrací, že příští dny budou stejné jako ty minulé.
Naštěstí vždy máme možnost volby. I když si to v danou chvíli neuvědomujeme. Tu nemohoucnost rozhodnout se způsobuje naše lpění na tom co existuje, na tom co máme, na tom kam patříme, a na tom co bereme jako jistoty. Je to nemožnost rozhodnout se způsobená strachem. Strachem tak velkým, že nás často paralyzuje. Strachem z toho že i o to málo, co máme bychom mohli přijít. Že bychom ztratili něco, na co jsme si časem přivykli.
Říká se že zvyk je železná košile. Je to pravda. Je to však zároveň i výmluva. Nejenom před ostatními ale zároveň i před námi samotnými. Abychom si nemuseli přiznat, že jsme sami před sebou selhali. Že jsme měli jiné plány a jiné představy o našem životě. Výmluva před tím že jsme vždy mohli situaci ve které jsme se nacházeli změnit. A přibližovat se z bodu, kde jsme, do bodu, kde bychom chtěli být. Ale neudělali jsme to. Možná z pohodlnosti, ze strachu opustit komfortní zónu, z nedostatku víry, že by to bylo možné, nebo prostě z toho že jsme se nechali okolím stáhnout zpět na jejich úroveň. Okolí to tak dělá. Nechce si připustit svá vlastní selhání, pokud by jim někdo ukázal, že to jde.
Možnost volby ale máme vždy. I teď v tuto chvíli. Můžeme změnit vše, co se nám nelíbí. Práci, vztah, lidi, místo, nebo třeba toxické prostředí. My za to totiž stojíme.
Chce to jen rozhodnout se mezi TÍM, NA CO JSME SI ZVYKLI, A TÍM, CO BYCHOM CHTĚLI.
