Článek
Už je to delší doba, co jsem se rozhodl udělat jednu zásadní věc. Takovou, o které jsem dříve nikdy neuvažoval. Věc, která mě v minulosti nikdy nenapadla. To až mnohem později některé věci dozrály k tomu, rozhodnout se to udělat. Na základě toho, že se ke mně dostaly informace, které jsem předtím neznal. Od lidí, kteří se naučili dívat na svět jinak, než je běžné, a kteří přemýšleli odlišným způsobem než myslí většina. Ty informace které dorazily k mým uším a očím mě tak proměnily. Také jsem se začal dívat na svět jinýma očima a začal jsem slyšet to, co jsem dříve neslyšel. I když ty hlasy ke mně mluvili odjakživa. Já je ale nevnímal. Nebyl jsem na ně naladěn. Stejně jako když vysílač vysílá, ale přijímač nepřijímá. Dnes už je to jinak. Když vysílač vysílá, snažím se přijímat. A to mne dovedlo k rozhodnutí udělat tu věc.
Ptáte se asi, co je to za věc, o které se tu neustále mluvím. Chápu vás, to chození kolem horké kaše vás nebaví.
Rozhodl jsem se udělat smlouvu. Ale ne ledajakou. A už vůbec ne běžnou. Rozhodl jsem se uzavřít smlouvu sám se sebou.
Smlouvu sám se sebou? Říkáte si, co to je, taková smlouva se sebou. Jak vypadá a k čemu je to dobré?
To vám hned vysvětlím.
Je to dobré kvůli mnoha věcem. Ono totiž když chcete napsat smlouvu sám se sebou, musíte si totiž nejdříve ujasnit, o čem by taková smlouva měla být. Je to velmi jednoduché. Smlouva by měla být o mně. O mé budoucnosti. Jsou lidé, kteří o své budoucnosti moc nepřemýšlí. Neřeší ji. Nebo ji řeší, ale jenom velmi mlhavě. Nějakou konkrétní představu o své budoucnosti nemají a ani se jim do toho nechce. Moc totiž nevěří, že by ve své budoucnosti mohli něco zásadně změnit. A tak svou budoucnost ani nevytvářejí. Jsou pouze ve vleku událostí. A tak jim budoucnost vytváří někdo jiný. Nechtěl jsem, abych to měl také tak. A tak jsem o ni začal přemýšlet. Smlouva je totiž vážná věc. A tak jako v každé smlouvě by i v té mé měly být formulace přesné. Konkrétní. Obsahující kvanta a termíny. A tak jsem k tomu podle toho začal přistupovat. Má budoucnost je pro mě totiž od jisté doby velmi důležit . A hodlám si ji tvořit sám. Všechno jsem si o své budoucnosti napsal. Do nejmenších detailů. A začal jsem rodinou. Vypsal jsem tam všechno. Nastínil jsem tam, jaké bych chtěl mít vztahy se všemi. S rodiči, se sourozenci, s manželkou a dětmi. A pokračoval jsem dál . Napsal jsem s jakými lidmi se chci potkávat a s jakými se potkávat nechci. Ať už se jedná o přátele nebo kolegy se kterými pracuji.
Do smlouvy jsem zahrnul jakou chci mít práci. Do všech podrobností. I to, co mi má práce přinášet. Ať už se jedná materiální benefity, ale především čím mne má práce bude posouvat, a jakou z ní budu cítit radost a uspokojení. Nedílnou součástí smlouvy bylo čím bych se chtěl stát a co bych chtěl zažít. Také co bych chtěl mít, abych měl pohodlný život já i má rodina. A v neposlední řadě, jakým bych se chtěl stát člověkem. Nakonec byla smlouva hotova. Zbývala už jen jediná věc. Podepsat ji. Vzal jsem do ruky pero. Pojmul jsem to jako slavnostní akt.
Najednou jsem se začal cítit divně. Říkal jsem si, co to tady sakra dělám, vždyť vypadám jako šílenec. Kdo to kdy viděl, že by někdo podepisoval smlouvu sám se sebou. Pak jsem si ale uvědomil jednu věc. To, že by to neudělali všichni, přece neznamená, že to neudělám já. Chci být jako všichni? Odpověď jsem věděl hned. Smlouvu jsem podepsal bez váhání.
V tu chvíli mne napadlo jedno známé rčení. Že co je psáno, to je dáno. Začal jsem se usmívat. Pochopil jsem najednou, že se mi podařilo přenést myšlenku z nehmotného světa do hmotné reality. Byť prozatím jen smlouvou.
Držel jsem v ruce podepsanou smlouvu a koukal na ní. Uvědomil jsem si ještě něco. To že najednou vím, kde jsem a kam se chci dostat. V tu chvíli jsem spatřil i cestu. Ne celou ale umožnilo mi to vykročit.
Napsat smlouvu sám se sebou je dobré. I vám to může ukázat cestu k místu, kde by jste chtěli být.
