Článek
Kapitola třetí – Lovosice, S. K. Neumanna – cihelna
Lovosice jsou město v severních Čechách. Leží na levém břehu řeky Labe na severním konci Polabské nížiny a na jižním úpatí Českého středohoří. Lovosice patří do Ústeckého kraje, až do šedesátých let 20. století byly okresním městem, později spadaly do okresu Litoměřice. Dnes jsou městem s rozšířenou působností. Město má velmi dlouhou průmyslovou tradici, zejména v chemickém a potravinářském průmyslu. Během posledních let ve městě začaly působit nové zahraniční firmy z oblasti elektrotechnického a strojírenského průmyslu. Podle úředních informací trvale žije na území města přibližně 8.700 obyvatel.
Nejbližší horou je Lovoš, který tvoří přirozenou dominantu v panoramatu města. Z vrcholku Lovoše lze přehlédnout celé město a široké i blízké okolí s vrchy Českého středohoří v čele s největrnější horou Česka Milešovkou. Dalším významným vrchem v okolí je „Máchova hora“ Radobýl, nacházející se na protějším břehu řeky u města Litoměřice. Ty jsou odtud vzdáleny asi 5 km směrem na východ na opačném břehu Labe, Ústí nad Labem se nachází asi 22 km směrem severním, Praha je odtud vzdálena necelých 50 km směrem na jihojihovýchod. Celá zdejší oblast, zejména protější břeh Labe, je odedávna vinorodou oblastí, nacházejí se zde vinařské obce Žalhostice, Malé a Velké Žernoseky.
Město Lovosice se nachází nedaleko místa, labského kaňonu, který je odedávna znám i v cizině jako Porta Bohemica – Brána Čech. Blízko Lovosic je také Oparenské údolí s mimořádně zachovalou přírodou a s romantickou zříceninou hradu Oparno, tímto údolím protéká od západu Milešovský potok s průzračně čistou vodou. Město je díky své poloze podél břehu Labe protáhlé, respektive dlouhé a úzké. Tento jejich tvar asi dal vzniknout známému českému úsloví „dlouhý jak Lovosice“. Bylo to způsobeno i logickým propojením s dnešními obcemi Lhotka nad Labem a Malé Žernoseky s celkovou délkou 5,3 km.
Na změnu bydliště si tentokráte už rodiče vybrali mnohem vhodnější, letní a tedy prázdninový čas. Ke stěhování došlo v srpnu, zřejmě to také nějak souviselo i se sklizní některých zemědělských plodin, které jsme na Lhotě získávali z přidělených pozemků. Rovněž něco zvířat se dovezlo sebou, včetně téměř už vykrmeného vepře. Vše z toho ovšem brzy skončilo na talíři. Podmínky pro chov v novém bydlišti byly téměř nulové.
Dům v ulici S. K. Neumanna, číslo popisné 1, se nalézal v bývalé původní cihelně časem předělané na vápenku, byl dost utopený pod úrovní jmenované ulice. Stál v terénu spadajícího do objektu zmíněné továrny. Ta již byla tou dobou téměř vyřazena z provozu. Vlastně právě v tom roce 1959 ukončila svou činnost. Proto se tady možná také uvolnily nějaké byty.
V bydlení šlo o dlouhý, klasický prvorepublikový pavlačák, ve kterém bydlelo v té době několik rodin. Byt přidělený Sazečkům byl, jak bylo zcela patrné, vytvořen stavební úpravou ze dvou menších bytů. Jen jeden samotný z těch bytů by totiž tak velké rodině prostě nestačil. Byt měl vytápění na pevná paliva, koupelna byla opatřená boilerem na ohřev vody. Byly zde i jakési podivné přístavky, které se samozřejmě daly využít ke skladování různých věcí, jak potravin, tak nářadí a nástrojů, včetně kol a motocyklu. Dokonce i ten téměř vykrmený vepř dostal dočasné místečko vedle jedné té kůlny.
Ta poslední změna trvalého pobytu samozřejmě přímo souvisela se změnou zaměstnání rodičů. Asi už nebylo přijatelné bydlet v domě Státního statku a pracovat jinde. Tento lovosický byt patřil Čížkovickým cementárnám, a tak už bylo vše na nějakou dobu v pořádku. Nakonec i dojíždění rodičů do práce bylo z Lovosic jednodušší.
Nejstarší čtyři sourozenci, mimo postižené Jiřiny, zde nastoupili do tehdejší 1. Základní devítileté školy. Malý Zdeněk který tu šel do první třídy ihned po odchodu otce, který ho tam zavedl k učiteli Šormovi, ze třídy utekl. Bylo legrační vidět, jak po chodbě běží prvňáček a za ním, jenom o pouhou hlavu vyšší, třídní učitel Šorm. U toho učitele bylo zajímavé to, že jako začínající pedagog učil v Keblicích i matku dětí. U nás vlastně svou kariéru končil.
Lubomír měl první rok vyučování v náhradní budově, v bývalém hotýlku „U Černého koně“. Z důvodu velmi silných poválečných ročníků se tehdy dokonce vyučovalo na směny a v různých náhradních prostorách. Bylo najednou příliš mnoho žáčků základních škol, a tak se pro vyučování nedostávalo potřebných prostor. A to se k výuce užívaly ještě i prostory bývalého okresního soudu. V rámci nového správního uspořádání republiky v roce 1960 totiž přišly Lovosice, jako mnohá města, o status okresního města. Tím také i o okresní soud. Další školní rok už se ale otevřela úplně nová školní budova, 3. devítiletka, a tak byly problémy s vyučovacím místem ve městě a jeho okolí na dlouhou dobu vyřešeny.
Třídní učitelka ve čtvrté třídě, paní Dajčová (nebo Tajčová), přestože to byla jinak velice hodná a zkušená učitelka příliš novému žáčkovi v zapojení se do nového a také naprosto neznámého třídního kolektivu nepomohla. Asi také i proto byl Lubomírův celkový výsledek katastrofální. Z původní jedné dvojky ve třetí třídě v Medvědicích jsou na vysvědčení najednou dvě čtyřky. Samozřejmě, že na to mělo vliv i nové prostředí do kterého se Sazečkovi vrtli. Velká spousta nových příležitostí pro klukovské nezbednosti, k tomu změna školního prostředí a výsledek se dostavil.
Sestava uličníků z okolí tomu jen napomáhala, stejně jako i zmíněná likvidace vápenky, kde bylo stále čím se vyžít v klukovských hrách tehdejší doby. Jako devítiletý kluk, Lubomír do party místních relativně dobře zapadl. A byla to fakt jen samá velká esa, Petr Svoboda zvaný Lauzr, bratři Elmanové a Hakenové, Krtouš, Růženec, Prokůpek a někteří další. Parta kluků to vždy byla docela podnikavá, sestrojili si třeba svou vlastní fotbalovou branku na blízké loučce a tam potom často hrávali „na jednu“. To se přidávaly i starší ročníky.
Nechybělo ani využívání zbytků zařízení demolované vápenky a lomu k různým klukovským zábavám a hrám. Jízdou na již nepoužívaných vozících po kolejích vedoucích do lomu počínaje, hrou na války v kruhové peci konče. To druhé ovšem vždy končilo výpraskem doma. Kluci si totiž přitom dělali takzvané „granáty“, z kusu pytlového papíru a do něho zabalených dvou, tří hrstí vápenného prachu. Potom co se to hodilo směrem na „nepřítele“, byl ten dotyčný vlivem „výbuchu“ samozřejmě jako mlynář.
V zimním období se zase chodívalo bruslit a hrát hokej na „Luka“. Luka bylo místo, kde Modla zaplňovala rozlehlé mokřiny. Nakonec do těch mokřin se kluci vydávali i v létě. Na Lukách to byly pokusy o stavbu voru a jiné projekty. Doutníky z orobince, ale také i racčí hnízda, byly cílem studijních výprav školáků. Z toho druhého měli jeden rok tři Lubomírovi spolužáci polízanici, když trýznivým způsobem usmrtili několik mláďat racků. Obdrželi za to, na základě přenesené informace do školy, dokonce čtyřku z mravů. Vlastně maximum v hodnocení známky z chování. Tam se také v zimě chodilo po dlouhá léta bruslit, dokud ovšem ty mokřiny díky budovanému severnímu silničnímu obchvatu Lovosic nezavezli. Dnes tam na zbytku té plochy jsou vidět malé zahrádky soukromých pěstitelů.
Díky všelijakým podobným aktivitám, a to i sportovním, se velice často stávalo, že jeden den se děti vrátily pozdě, dostaly nařezáno, ale druhý den se situace samozřejmě opakovala. Je více než jisté, že to mělo neblahý dopad na školní výsledky, i domácí úkoly se totiž dost často psaly ještě těsně před vyučováním, psaly-li se vůbec.
Jedním ze skvělých uličnických výkonů Lubomíra, byl pokus vrhnout ocelovou kouli z kulového mlýna nahoru, na přístavek u domu. Přístavek byl čtvercového půdorysu a z jedné strany byl těsně vedle domovních dveří, na druhé straně byl zase až těsně k oknu kuchyně. Rovná, plochá střecha byl kámen úrazu. Kromě toho, že na ten přístavek kluci někdy i lezli, tak jak se Lubomír snažil tu kouli vyhodit na střechu přístavku, tak vložil do vrhu příliš energie. To také i z obavy, aby nepadla před dveře. Koule ovšem přeletěla rohem střechy až do okna kuchyně. Obvyklá „odměna“, za dvě rozbité tabulky skla, následovala od matky bezprostředně potom.
Ty zmíněné pokažené školní výsledky se potom v budoucnu hodně špatně vylepšovaly, špatná pověst se získá velice snadno, napravuje se obtížněji. Šlo to velmi pomalu i díky tomu tvrdému přechodu ze Lhoty, ale šlo to. Samozřejmě, že tomu prospělo i problematické a někdy neobjektivní posuzování chování, díky partě, do které se všichni tři kluci postupně dostali. Hoši byli doma většinou biti jako koně, ale na jejich lepší disciplínu to vliv opravdu nemělo téměř žádný. Dvojky z chování mezi nimi byly na denním pořádku. Těžko se mezi „cihelňáky“ hledala nějaká výjimka.
Hrátky v kruhových pecích vápenky, výpravy až do vápencového lomu u Lukavce, honění mičudy na blízkém palouku, v zimě bruslení a hokej na Lukách nebo i v lomu byly popsány. V létě zase vodní hrátky na Lukách i v blízkém lomu. V lomu se také kupodivu dalo pytlačit, chytat štiky, které tam někdo nasadil. Občas si hoši udělali i výlety ke karaši, jak se říká té části Labe pod plavebními komorami. To byly nejdůležitější aktivity provozované školáky v této čtvrti, zvané Nové Klapý. Tedy pokud se nepočítají i „válečné“ výpravy za koleje, na takzvané novostavbáky, odvěké rivaly.
Tak jak se stará vápenka postupně likvidovala, tak došlo i k výrazným změnám ve vedení vozovky z Lukavce do Lovosic, stejně jako k úpravě nákladního nádraží, které se rozšiřovalo směrem k Lukavci. Za těchto okolností přibylo mnoho příležitostí nejen k dost nebezpečným hrátkám, také ale i k zisku drobných finančních prostředků.
Demoliční práce totiž dávaly i školákům velkou příležitost ke sběru odpadních materiálů, z nichž některé byly velice dobře ohodnoceny. Železo, měď, hliník, olovo, papír, ale někdy i stříbrné mince pocházející z doby nacistického Německa. To vše se dalo nalézt v sutinách po obytných domech nebo někdy i po technologických objektech právě likvidované továrny. Prostředky za získaný sběr byly utráceny různě, někdy za kuřivo, museli si to přece vyzkoušet jako všichni před nimi i po nich. Jindy zase za vzduchovky a poté i za diabolky. Prostě každý si vybral to, po čem toužil nejvíce. Navíc, škola jim za ty sběrové výkony dokonce dala i knižní ocenění i s diplomem.
Kromě toho byla ještě na blízké Johance malá střelnice, kam chodili vojáci a policajti trénovat ostrou střelbu z pistolí. O kousek dál zase měli myslivci místo, kde trénovali střelbu na takzvané asfaltové holuby. Kluci se tam vždy nějakým způsobem zapojovali, třeba jako pomocníci u vrhačů holubů. Byl to pro ně tehdy velký adrenalin. Johanka byla i místem, kde se místní kluci při svých hrách pouštěli do vyhrabaných nor v jílovitém podkladu menšího návrší. Bylo to docela velké riziko, propadnout se tam zemina, hrozilo jisté udušení. To si ovšem ti kluci tehdy vůbec neuvědomovali, nebo alespoň vůbec nepřipouštěli. Dnes by se asi každý z nich divil, kam si dovolili vlézt a co to bylo za riziko.
To už ty klukovské „války“, kdy po sobě házeli hroudami jílu, byly proti tomu docela mírnou záležitostí. Občas to ovšem dopadlo modrým okolím oka, to, když soupeř zasáhl vykukujícího protivníka. Jindy byly modřiny v obličejích způsobeny občasnými pěstními souboji. A že jich bylo vždy také požehnaně, ale smír následoval vždy brzy. Nikdy to však nekončilo domácím žalováním, něco jako rodiče, nebo jiné podobné instituce, se do klukovských problémů nezatahovali. Vždy si své problémy chlapci dokázali vyřešit sami, jen tak mezi sebou.
Protože se Lubomír slíbeného kola za vysvědčení v prvé třídě nikdy nedočkal a ve čtvrté následovalo to výrazné zhoršení, musel si pomoci jinak a sám. To, že by nyní dostal kolo, nepřicházelo opravdu v úvahu. Na jednu stranu si to později opravdu už nijak nezasloužil, na druhou stranu to příliš nedovolovala ekonomická situace rodiny. Byly vždy důležitější věci, které se musely zakoupit. Jezdit se naučil na matčině staré vysloužilé „dámce“, a při první příležitosti si za sběrové peníze opatřil ojetého Pionýra. Tehdy ho přišel na nějakých padesát korun. Byl to totiž vrak.
Po usilovné kompletaci se mu ho podařilo zprovoznit, tak mohli jezdit se svými komplici i na výlety mimo domácí čtvrť. Snad nejdelší z nich vedly do Litochovic, kde si kluci v tůních ležících poblíž silnice lovili škeble. Potom si je dávali doma do akvárií. Kromě toho kola byl Lubomír hodně hrdý na svou vzduchovku. Naučil se brzy docela dobře střílet a často s Petrem Svobodou stříleli po všem, po čem se snad dalo. Zatrhl jim to nečekaně až Petrův otec. Jednou jim docela bezelstně řekl: „Kluci, ukažte mi ty vaše vzduchovky.“Potom je vzal a hezky jednu po druhé je upnul za hlaveň do svěráku a zohýbal je. Byla to zřejmě reakce na nějakou předešlou sousedskou stížnost. Petrův otec byl znám svou přehnanou přísností. Stačilo, aby večer z okna vykloněný pan Svoboda zapískal na prsty a už běželi domů všichni tři, Petr, Líba i pes. Jeho tělesné tresty byly totiž příslovečné. To ovšem neplatilo jen u nich, takto se v té době prohřešky dětí řešily běžně.
Protože se u Sazečků chystalo k dalšímu porodu, rozhodli se rodiče umístit invalidní Jiřinu do dětského ÚSP v Čížkovicích. Z nejhoršího se už dávno vybabrala, dokonce už byla schopna sama se pohybovat po nohou. V prvních letech života se jen plazila po zemi. Byl na to hodně smutný pohled. Čížkovice bylo proto potom další místo, kam Lubomír častěji vyrážel na svém kole, na krátké návštěvy své invalidní sestry. Tím dalším přírůstkem do rodiny v řadě byla Alena, která se narodila v lednu 1961.
Jednou, také v té době, došlo na pionýrský tábor, který Lubomír absolvoval v Srbské Kamenici. Tábor patřící Čížkovické cementárně se rozkládal na břehu říčky Kamenice, v jejím oblouku, tvořícím prostřednictvím propojovacího kanálu větší ostrov. Tři větší zděné budovy a dvacet šest stanů na podsadách, to byl základ celého letního tábora. Přestože byl celkový program v táboře komplexní, to znamená, že pro dětské účastníky byly připraveny bojové hry, sportovní soutěže i turistické výlety, chlapce to nijak nenadchlo. Už nikdy později do podobného tábora jet nechtěl.
Takže nakonec se i ta původní stará silnice do Lovosic od Lukavce, s železničním přejezdem spojeným s Lubomírovou jizvou na čele, začala likvidovat. V rámci již komentovaného rozšiřování nádraží, respektive výstavby nového seřaďovacího nádraží mezi Lovosicemi a Lukavcem se vystavěl silniční nadjezd a nová silnice vedená polem mezi tratí a Lukami, kde protéká potok Modla. Byl tak vybudován obchvat Nového Klapý směrem do Sulejovic a Siřejovic. Zároveň se totiž zrušil železniční přejezd ve městě, který nahradil podzemní podchod. Tím ti místní uličníci přišli o Johanku, došlo i k zasypání tunelu z vápenky do lomu. Díky obchvatu kolem města jim tehdy zničili i to provizorní fotbalové hřiště. Prostě přicházela jedna velká změna za druhou.
U Sazečků se v létě 1962 narodilo snad už poslední děvče, byla to Zuzana. Nejstarší dcera Růžena, která vlastně už završila školní docházku, byla přinucena namísto nějakého učiliště nebo jiné možnosti zůstat doma a starat se o své dvě nejmladší sestry. To jen proto, aby mohla matka po krátkém pobytu doma nastoupit opět do práce.
V té době už oba rodiče začali pracovat v Secheze, na pracovišti expedice ledku amonného. Nutno podotknout, že se jednalo o velice těžkou fyzickou práci. Oproti práci v cementárně, kde otec pracoval jako obsluha rotační pece, zde srovnával padesátikilové pytle s hnojivem ve vagónech. To byla pořádná a jistě i nezáviděníhodná dřina. Matka zase pracovala na pytlovací lince téhož provozu. Denně jim oběma procházelo rukama i několik desítek tun zmíněného hnojiva. Vzhledem k tomu, že to byla práce hodnocena hodinovou mzdou s výkonnostním příplatkem za tuny, měli oba dva velice slušné příjmy. Ty byly ovšem také hodně zasloužené. Dá se říci, že po celý život oba pracovali velice těžce, leností tedy vůbec netrpěli.
V původní vápence byli tou dobou, někdy v létě v roce 1963, umístěni pracovníci pro práce na novém nákladovém nádraží, byli to takzvaní bílí Cikáni. Skupina asi čtyřiceti až padesáti lidí, včetně malých dětí, se nastěhovala do dřevěných baráků v objektu bývalé vápenky. Dospělí pracovali hlavně jako natěrači osvětlovacích stožárů, kromě jiných převážně pomocných prací.
V té době chodila nejstarší Růžena s jedním klukem z druhého konce Lovosic, s nějakým Frantou. Ovšem ten se po jejich rozchodu začal z nějakého důvodu domnívat, že to bylo kvůli jednomu z těch mladých Cikánů. Matka Sazečková jim totiž občas něco za menší peníz ušila, nebo přešila, nebo opravovala na šicím stroji, tak byli u Sazečků občas vidět. A Franta to tehdy nemohl nějak skousnout a vykládal si věci po svém. Následek toho jeho postoje je popsán v další kapitole.
Ovšem mnohým puberťákům z party okolo Lubomíra, k patnácti letům, se třeba ta skupina docela líbila. Ti Cikáni bydleli v dřevěné přízemní ubytovně a po práci se ale většinou chodili vykoupat do sprch v původních šatnách dělníků vápenky. Mladí místní šibalové ty prostory velmi dobře znali, proto si tam pohotově udělali otvory v luxferech, aby mohli šmírovat mladá, dobře rostlá cikánská děvčata. Však také bylo na co se dívat, „vybavená“ byla většinou velice dobře.
V každém případě byla ta „cihelna“ poslední místo, kde se v Lovosicích daly užít dny prakticky jako na venkově a kde měly děti neskutečné možnosti, které jim město běžně nemůže dávat. A to už se právě velmi brzy změnilo. Následovalo totiž už třetí stěhování rodiny.
