Článek
Všední dny v Alto Catumbela
První velká skupina expertů za mého působení odtud odjížděla v polovině srpna roku devatenáct set osmdesát jedna. V té dnešní skupině odtud odjíždí definitivně doktor Jiří s rodinou, který byl v A.C. vlastně podruhé. Gynekolog František a mechanik Jan, oba z Pôsto Médico. Z CCPA jsou to mechanik Petr, Ludevít, dva ze tří Ladislavů jeden z papírny a druhý z mechanických dílen, ti všichni se svými rodinami. Jindřich a Radek si odváželi své rodiny na letiště do Luandy. Potom se sem ještě na pár měsíců vrací. Emilián se svou rodinou odjížděl na zaslouženou dovolenou. A konečně Pavel z ENE po roce a půl končí.
Loučení s odjíždějícími probíhá na tradičním místě, na Havránkově náměstí. Hodně se přitom fotografuje, hodně se přitom vzpomíná na některé z událostí, které se zde odjíždějících přihodily. Některé z žen při tom loučení se zůstávajícími kamarádkami pláčí, je to dojemné. Byla tu navázána mnohá hluboká přátelství, většinou mezi lidmi kteří se předtím neznali. Rozloučení s našimi končícími spolupracovníky se vždy, zúčastňují všichni z angolských vedoucích pracovníků, nejen z naší továrny, ale také z ENE a Pôsto Médico. Rovněž portugalští a kubánští cooperantes.
Nákladní mercedesy jsou dnes přichystány výjimečně dva. Je to nejen kvůli velkému počtu odjíždějících, ale i proto, že jeden z těchto mercedesů pojede po vlastní ose až do hlavního města. Ona si jedna část z odjíždějících pro sebe zorganizovala cestu tak, aby mohli po cestě na dva dny, respektive dva dny a dvě noci, navštívit přírodní park Quiçama. To je jeden těch z nejhezčích a nejznámějších, ale nikoli z největších přírodních parků které zde existují. Mají s sebou jak všechny zahradní lavice od našich domů, tak i grilovací rošt a dostatek slabších polen z eukalyptů na rozdělání ohňů, potřebných k přípravě jídla. Již nikdy se nám nikomu něco podobného nepodařilo uskutečnit. Zůstaly tu pro nás v podstatě jenom omezené možnosti, jakými jsou třeba ony obligátní čtyř až sedmidenní zájezdy do Lobita, anebo do vesničky Caota. Jen jednou se zcela výjimečně jelo na výlet do Huambo. Jenže to pořád nebylo nic proti těm uplynulým třem až čtyřem rokům, kdy se dalo vyjet si na sever do provincie Malanje, k největším a také nejkrásnějším angolským vodopádům Duque de Bragança. Anebo až na jihozápad země, do exotické Namibské pouště ležící za městem Lubango.
Směr Quisama, červenec 81
Ale zpět k tomu velkému odjezdu. My z továrny jsme měli také možnost přijet si během dopoledne sem na místo společného rozloučení s odjíždějícími. To byla jedna z dobrých místních tradic, která nikdy nebyla zrušena, i když se o to někteří z pozdějších vedoucích, hlavně z celulózařské skupiny, velmi usilovně snažili. Naše odbory se na druhou stranu vždy zasadily o to, aby vše zůstalo při starém. Jednalo se vlastně o zaběhlý rituál, který patřil ke každému odjezdu, proto nebylo důvodů na něm něco měnit, či ho snad úplně zrušit. Později tato loučení probíhala u naraženého soudku piva Cuca, před klubem, sud platili odjíždějící ze svých zbylých peněz. Rozhodně se tyto okamžiky silně zapisovaly do paměti našich lidí tím nejpozitivnějším způsobem. Ony odjezdy našich expertů domů měly svůj význam pro všechny z nás ostatních, pro ty, kteří tu ještě zůstáváme. Posílali jsme po odjíždějících soukromou poštu, a věděli jsme přitom, že bude doručena nejen rychleji, ale i bezpečněji. K tomuto účelu máme z domova s sebou dostatek našich poštovních známek. Korespondence přivezená do Československa se házela do schránek jinde než na letišti v Ruzyni. Tam by se totiž kontrolovala jako pošta došlá odkudkoli z ciziny, tedy s cenzurou. Naučili jsme se proto řešit si své věci tak, jak to bylo nutné.
Proto se nikdy neodmítalo vzít s sebou domů dopisy. Nyní si uvědomuji to, jak asi dopadly dopisy poslané po někom, kdo tehdy takzvaně spolupracoval. Jestli byl opravdu tak poslušný a naložil doma s dopisy podle svého zadání, to znamená, odevzdal je ke kontrole. Totéž, co bylo řečeno o odjezdech, platilo o našich zpátečních cestách z dovolených do Angoly, tehdy se snažili někteří z příbuzných expertů poslat po vracejících se zpět něco na přilepšenou pro své blízké. Byly to, jak některé z těch drobnějších věcí, tak třeba i důležité léky, které tu chyběly.
odjezd k moři
Již zmíněná část odjíždějících do Luandy přes rezervaci Quicama si mohla dovolit tento výlet díky výhodnosti roční doby, která právě probíhá. Je období sucha, tak se dá poměrně snadno kempovat přímo ve volné přírodě bez obav ze zmoknutí. Až na to, že v noci je mnohem větší chladno, než bývá v období dešťů. Jistěže tam blíže mořského pobřeží to může být jinak než tady ve vnitrozemí. V neposlední řadě šlo o to, že některé cesty, které by za dešťů byly nesjízdné, za sucha naopak sjízdné jsou. Tento argument platí v oblastech jílovitých půd, u písků to je právě naopak.
K tomu místnímu počasí ještě to, že pokud jsem přijel do Afriky ve vrcholícím období sucha, tak potom jsem v průběhu celé doby zažil nejeden úplný roční cyklus. To znamená zde nejvýznamnější období, období dešťů. Období dešťů má naštěstí pro zem své obvyklé a také zákonité začátky, začíná pršet pravidelně po prvním podzimním úplňku. Horší bylo už jen to, že tato skutečnost zde prý bývala, a to opravdu velmi drsně, využívána zejména místními šamany k manipulaci s prostým venkovským lidem. Jejich kouzelnické aktivity, které zde přežívaly z dob pro nás již minulých, se vždy dokázaly uplatnit díky intelektuální převaze kmenových kouzelníků nad ostatními lidmi. Tradice těchto populárních a zde stále uznávaných lidových léčitelů a kouzelníků se držela obdivuhodně dobře, nejen mezi původním obyvatelstvem, tak jak to bude ještě dále zmíněno při potížích s Rogeriem a jeho ženou Carlou.
Slyšel jsem o velmi tvrdém způsobu, jakým si tito uznávaní šamani upevňují svou moc a převahu nad prostým a často nevzdělaným lidem. V tomto případě je to prostřednictvím zcela běžné nepravidelnosti začátků období dešťů. A protože je voda pro všechny zemědělské aktivity afrických lidí životně důležitá, manipulují s nimi vychytralí kouzelníci jednoduchým způsobem. Většina lidí na venkově nezná všechny principy začátků dešťů a šamani jim je z pochopitelných důvodů neprozradí. Problém je v tom, že sice ve vztahu ke kalendáři ty deště skutečně přicházejí nepravidelně, ale jejich příchod úzce souvisí s jinak pravidelnou měsíční fází. Takto je po celá staletí zneužívána tato přírodní zkušenost, a to dost surovou metodou. Prohlásí se jednoduše, že je nutno obětovat bohům jednoho starce. To se potom také většinou stane, protože podzimní déšť má pro všechny lidi hodně veliký význam. První lidská oběť je většinou uspořádána s větším předstihem, než kdy má začít pršet.
Poté přichází příležitost šamanů pro zmíněnou manipulaci s lidmi. Sdělí se jim, že první oběť byla nedostatečná a musí se ještě jednou zopakovat. To se načasuje na pouhé dva až tři dny před začátek dešťů a potom stačí jen říci: „A vidíte lidé, naši bohové se udobřili, a proto nám seslali první letošní déšť!“ Prý jsou většinou jsou ty oběti nejprve napolo utlučeny kameny a potom ponechány svému osudu, pomalu zemřít na přímém slunci. To ovšem znám jen zprostředkovaně z vyprávění druhých lidí. Ke svým tradičním rituálům si Afričané nás Evropany z pochopitelných důvodů nikdy nebrali.
přichází déšt
Příroda se zde probouzí již před prvními dešti, vše se začne zelenat a pomalu pučet již tři až čtyři týdny před jejich příchodem. Je to vždy povzbuzující když znovu vyráží tráva, lístky na okrasných stromech a začíná se to v přírodě zelenat. Nakonec i místní zemědělci většinou již několik týdnů před prvními dešti začínají s intenzivním okopáváním svých políček. Potom do celé oblasti přijdou první deště, které jsou sice krátké, ale jinak velice vydatné. Po nich už se objevují nádherné a nepřekonatelné africké bouřky a je to často i několikrát za jeden den. Jsou to skutečně prudké přívaly dešťové vody, které žíznivá zem vysaje téměř beze zbytku. Jen to, co se hned nevsákne, steče povrchově do potoků, říček a řek, které jsou nyní kalné, jako kakaový nápoj. Deště zde trvají s různou intenzitou nejméně do konce dubna, někdy pršívá i v květnu. Navíc se brzy po začátku období dešťů objevují nám dobře známé vlaštovky které nám připomínají náš evropský domov. I zde jsou pro místní lidi malými posly hojnosti a lepších časů.
Potom už stačily uzrát a byly také pečlivě sklizeny všechny místní plody, všechny možné zrniny, ovoce i zelenina, které se tu také docela daří. Projevuje se to na našem jídelníčku, kdy si dopřáváme hlavně studené ovocné saláty. Zelenina je naopak používána do vařených jídel, jako jsou třeba leča, polévky, omáčky a tak podobně. Ovoce tu máme všichni dost i na svých zahrádkách. Také se dá odtud jezdit na některou z ovocnářských farem, jakou je třeba severozápadně od nás ležící Alto Capaca. Tam se může ovoce nakoupit na metráky. Potom si ho v klubu mezi sebe rozdělíme.
Kromě toho nám nosí nabízet ovoce a zeleninu mnozí domorodci z města a jeho okolí. Ti sem přináší hlavně ananasy, banány, manga, ale někdy cibuli a česnek, nebo vajíčka. To má svou výhodu především v tom, že nikam nemusíme chodit a žádané zboží přijde za námi samo. Jenom to chce při měřenou slušnost při vedení obchodního jednání s místními a nesnažit se prodávajícího za každou cenu odrat. Takové případy se mezi námi také někdy objevovaly. Většinou naši lidé obchodovali docela rozumně bez nějakých excesů.
Období sucha naproti tomu předchozímu už není až tak moc pěkné. Nejenže je skutečně úplné sucho takže tu po dlouhé měsíce doslova ani nekápne, ale vše je takové smutné. Téměř všechno listí usychá, zežloutne a opadá jako u nás na podzim. Zelená zůstává jen většina z eukalyptů v okolních lesích a banánovníky rostoucí hojně v blízkém okolí řeky Catumbela. Jinak ostatní rostliny, jak všechny traviny, tak i většina keřů sesychá a ztrácí všechno své listí. Vše okolo je suché jako pepř. I zem je všude vyschlá, je popraskaná a při sebemenším závanu větru je ve vzduchu plno načervenalého prachu.
Jestliže za období dešťů je normální teplota přes den do třiceti dvou stupňů, tak nyní vlastně jen mírně vystoupí nad dvacet, někdy na pětadvacet stupňů. Zato nad ránem je třeba jen tři, čtyři stupně Celsia a to už je panečku pěkná zima. A potom ani dvě deky na přikrytí a k tomu pyžama nestačí a chce si to přitopit. To se praktikuje topnou spirálou namotanou na keramickém izolátoru, který je na kovovém stojánku, zapojenou v ložnici do zásuvky. Žádná kamna nebo topení tak jak je známe u nás v žádném domě neexistují.
K těm ročním dobám zbývá ještě poznamenat jen to, že takových pojmů jako jsou jaro a podzim se zde vlastně nedá užít. Přechody mezi těmi dvěma hlavními obdobími, obdobím dešťů a sucha, nejsou úplně na ten způsob, tak jak u nás v Československu. Zde je to všechno mnohem rychlejší a potom tím i kratší.
