Článek
Pro ty, kdo se příliš nevyznají v církevních záležitostech, ostatně v tak ateistickém národě, jakým je ten náš, se tomu ani nelze divit: arcibiskup z Canterbury je nejvyšší duchovní hlavou Anglikánské církve a formálně vzato celého globálního Anglikánského společenství (zjednodušeně: anglikánské a episkopální církve mimo Anglii). I když to druhé tak docela neplatí, protože velká část Anglikánského společenství ho za svoji duchovní hlavu už nepovažuje, a to proto, že se v nedávném období angažoval a dosud stále angažuje ve prospěch církevního žehnání oddaným homosexuálním dvojicím (což je ve Spojeném království legální). Oponenti tohoto žehnání jsou přesvědčeni, že je v rozporu jak s učením Bible, tak s věroukou a řády Anglikánské církve.
Tato kontroverzní záležitost není ale tématem tohoto článku, zmiňuji ji proto pouze okrajově.
V pátek 2. července zaujal arcibiskup Welby stanovisko k nedávnému (19. 7.) poradnímu vyjádření Mezinárodního soudního dvora (ICJ) ve věci izraelské přítomnosti v Zemi izraelské, přesněji v Judeji, Samaří a ve východním Jeruzalémě. Tato teritoria ovšem nepřátelé Izraele a ignoranti izraelské historie nazývají okupovaným územím a tohoto výrazu se drží i Justin Welby.
Arcibiskup se ztotožnil s doporučujícím názorem (nejde o závazný verdikt) ICJ, že přítomnost Izraele na „okupovaných palestinských územích“ je nezákonná a musí co nejrychleji skončit. Je to podobně absurdní jako tvrdit, že britská přítomnost na teritoriu Anglie je nezákonná a musí co nejdříve skončit. Toto přirovnání může působit jako přitažené za vlasy, ale v principu právě o to jde. Země izraelská byla během první světové války (ale především po válce) britskou vládou, mezinárodním společenstvím (Společností národů, mírovými konferencemi a ustavením britského mandátu pro Palestinu) právoplatně uznána jako národní domovina židovského lidu – a tak je tomu dosud.
Požadavek, aby Izrael opustil Judeu a Samaří (dříve též Předjordánsko, dnes se používá termín Západní břeh), jakož i východní Jeruzalém (nedílnou součást odvěké metropole židovského lidu) je z bezpečnostního hlediska naprosto pošetilý. A to z jednoho prostého důvodu. Má se tak stát ve prospěch tzv. státu Palestina, jehož představitelé, reálně působící v rámci palestinské arabské autonomie, jsou buď přímo teroristé usilující o likvidaci Izraele (vládci Hamásu), nebo politici s teroristy sympatizující (vládci Fatahu). Ti, kdo volají po odchodu Izraele z historických regionů Země izraelské včetně jeho hlavního města tak buď vědomě, nebo z důvodu vlastní politické krátkozrakosti, souhlasí se zničením jediného státu židovského národa na světě. Chtě nechtě se k nim zařadil i arcibiskup Welby; důvody nepovažuji za podstatné.
V jeho případě jde ale o přístup ještě závažnější, protože věc má svůj duchovní rozměr. Arcibiskup uzavřel své stanovisko slovy: „Modlím se, aby všechny členské státy OSN na toto poradní stanovisko (ICJ – LS) zareagovaly kladně…“
Ptám se: modlí se ke komu?
Jistěže k našemu nebeskému Otci, Stvořiteli, Pánu, Hospodinu. Tedy k Bohu Izraele (a skrze Jeho Syna Ježíše i Bohu našemu, ačkoli původně jsme patřili k pohanům). Jako vysoký duchovní hodnostář a z povahy svého postavení vystudovaný teolog a znalec Bible musí vědět, že Země izraelská je onou zemí, kterou Bůh zaslíbil svému lidu, lidu Izraele. Jejím historickým jádrem je Judea, Samaří a samozřejmě Jeruzalém, kde stály oba starověké Chrámy, náboženské centrum izraelského národa. Pokud arcibiskup Welby volá po tom, aby Izrael toto historické území opustil, a dokonce i část Jeruzaléma, kde stály oba Chrámy, staví se do opozice vůči Božímu záměru. A to je velice vážná věc. U tak vysoce postaveného církevního představitel jde o postoj, který je víc než na pováženou.
Také Anglikánská církev má svoji historii, nechme stranou, že její prapočátky nepatřily, řečeno ohleduplně, k nejslavnějším. (Slavnější období, opravy pod vlivem reformace, přišlo až po smrti Jindřicha VIII.) Tuto historii nelze změnit, neexistuje důvod ji neakceptovat. O to víc by křesťané, lhostejno zda řadoví věřící nebo nejvyšší církevní hodnostáři a lhostejno ke kterému vyznání se hlásí, měli respektovat suverénní rozhodnutí Boha, který je společným Bohem všech křesťanů, týkající se vlasti lidu Izraele.
