Článek
Možná to není nejpodstatnější aspekt této návštěvy, na které A. Baerbockovu doprovázel francouzský ministr zahraničí Jean-Noël Barrot (tomu ale nový lídr Sýrie ruku podal), leč jak praví dávná moudrost, ďábel je ukryt v detailu. Ale budiž. Znalci nás ujišťují, že v islámském světě se ženám ruce nepodávají, proč by se tedy oddaný muslim měl chovat jinak. Ostatně ani A. Baerbocková s něčím takovým nepočítala, jak informovala Deutsche Welle na síti X. „Už když jsem přijela, bylo mi jasné, že tady zjevně žádné běžné stisky rukou nebudou,“ uvedla ministryně a dodala: „Také ale bylo zřejmé, a věřím, že i mým partnerům v dialogu, že nejen já, ale ani francouzský ministr zahraničí tento pohled na věc nesdílí. Proto francouzský ministr ruku (k pozdravu) nenatáhl.“ Natáhl ji ale Ahmad Šara a s J-N. Barrotem si stiskli ruce jen letmo.
Odkaz:
Pokud tedy budeme s povytažením obočí akceptovat zvyklost hostitelské země nepodat ruku ženě, neměli bychom v žádném případě kritizovat oděv, v němž ministryně Baerbocková na jednání s novým syrským vedením přišla (viz video v odkazu). Osobně námitku, že mohla projevit více dobré vůle a obléknout se vkusněji zásadně odmítám. Stejně tak mohl projevit dobrou vůli a vstřícnost A. Šara a A. Baerbockové ruku podat (neubylo by ho). Nelze-li toto, proč klást požadavky na hosta ze Západu? Proč by evropská ministryně měla udělat ústupek, pokud jde o dress code? Jistě, A. Šara se převlékl z vojenské uniformy do civilního obleku s kravatou. Je to jeho svobodná volba. Právě tak bylo svobodnou volbou A. Baerbockové vzít si bílou halenku a přiléhavé kalhoty; to je ve svobodné části Evropy standardní dámský oděv.
Na rozdíl od autorky článku „Provokující oblečení Annaleny Baerbockové“ (7. 1. 2025), která používá značku „Domškolmáma“, si nemyslím, že oděv ministryně byl nevhodný či dokonce provokativní a zcela odmítám spekulaci, že šlo z její strany o projev neúcty či dokonce neochoty k dohodě. Nikoli. Přijela do Damašku jednat jako rovný s rovným, ve stylu „já pán, ty pán“. Jakékoli, byť i formální podbízení se muslimským hostitelům, a to budiž chápáno obecně, nejen ve vztahu k tomuto „případu“, považuji za hrubou chybu. Jsou-li mezi námi rozdíly, a oni lpějí na svých odlišnostech, musí to být patrné i z naší strany. Proto si myslím, že německá ministryně by měla mít naši podporu; tu si zaslouží, nikoli kritiku.
Autorka také uvádí: „Z praktického pohledu mi zase přijde škoda, že z celé problematiky ženských práv v islámském světě se takto upírá zrak hlavně na téma odívání žen.“ K tomu jedna poznámka. My na Západě upíráme kritický zrak na odívání žen v islámském světě nikoli kvůli tamnímu oděvu jako takovému, ale vadí nám jeho vynucování vládnoucími mocipány. Příklad z Egypta. Tam mohou chodit ženy na veřejnosti prostovlasé a vezmou-li si z vlastního svobodného přesvědčení např. hidžáb, není to nic, co by nám mělo vadit. Je-li ale nošení hidžábu vynucováno pod hrozbou trestu, jde o hrubé porušení osobní svobody jednotlivce a to představuje zásadní problém. A o to v principu jde.
