Článek
Uvozovky jsem použil proto, že ve Švejkově zemi sňatek muž-muž/žena-žena nenazýváme manželstvím (jako jinde v pokrokovém světě), ale partnerstvím. Není to úplně totéž, ale téměř totéž. Kdyby to bylo totéž, aktivisté lobbistické iniciativy „Jsme fér“ by jásali nadšením. Tak tomu ale není, jak čteme na jejich webu (15. 5. 2024). Podle aktivistů nově přijatá legislativa „LGBT lidem nedává rovnoprávné manželství. Nadále také omezuje některá jejich rodičovská práva.“
Lidé z opačného názorového pólu, kam patří i autor tohoto článku, považují naopak novou legislativu (schválena Poslaneckou sněmovnou 28. 2. 2024, Senátem alibisticky neprojednána, což bylo oznámeno 17. 4. 2024, a prezidentem dle očekávání podepsána 29. 4. 2024), za krok špatným směrem. Jako projev vzpoury proti stvořitelskému řádu, a i ti, kdo ve stvořitelský řád nevěří, chápou, že jde o vzpouru, dle jejich pojetí, „proti přírodě“.
Aby ale nedošlo k omylu. Nikterak nezpochybňuji právo sekulárního režimu prosadit cestou demokratické většiny cokoli, v podstatě také - pardon - jakýkoli nesmysl. Naději v takových případech, pokud by šlo o ohrožení demokratických principů, spatřuji v Ústavním soudu. Vnímám ho jako pojistku, jako filtr, přes který případné protidemokratické excesy neprojdou. To ale neplatí pro případy, kdy by se jednalo o excesy vůči stvořitelskému řádu, tisícileté tradici, lidské přirozenosti. Zde musí plnit roli oné pojistky a filtru křesťanské církve.
Kdo jiný než církve by měl úzkostlivě střežit stvořitelský řád, který byl lidstvu svěřen? Předán nám byl v Bibli, Písmu svatém, Božím Slovu. Od státu respekt vůči němu očekávat nelze, nota bene státu sekulárního, od církví ano. O to větším zklamáním je, když církve v této záležitosti selžou a dělají přesný opak toho, před čím varoval už před dvěma tisíci lety apoštol Pavel ve svém listu věřícím v římském sboru: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku…“ (Epištola Římanům, 12:2a)
Trendem našeho věku, tzv. moderní doby, je progresivismus; jeho součástí je popření zásady, že za manželství není považován výlučně vztah mezi mužem a ženou, jak bylo stanoveno samotným Stvořitelem. Že na popření této zásady participuje sekulární stát, překvapením není. Že se na tom podílí některé církve, je šokující absurdita.
Nemám v úmyslu zabývat se situací v zahraničí, ať už jde o možnost církevních sňatků nebo církevního žehnání stejnopohlavním dvojicím. To by si vyžádalo samostatný článek, možná více. Zastavím se ale u jedné aktuality, která se týká České republiky.
Bylo jen otázkou času, poté co prezident Pavel podepsal onu novelu umožňující uzavírání homosexuálních „manželství“ (partnerství), která z českých církví se v tomto směru zaangažuje jako první. V sobotu 29. června 2024 jsme se to dozvěděli. Je to Starokatolická církev v ČR. Na jejím webu je uvedeno, že tato církev „má záměr umožnit od 1. 1. 2025 slavení církevního obřadu žehnání partnerství pro osoby stejného pohlaví, které bude zároveň uzavřením partnerství formou církevního sňatku podle českého právního řádu“. Řečeno srozumitelně, po splnění formálních náležitostí budou od příštího roku duchovní Starokatolické církve v ČR oddávat gaye a lesby v rámci církevního obřadu.
Co to znamená? Že duchovní této církve budou podporovat hříšné jednání svých členů. Protože Bible ve Starém, ale i v Novém zákoně se staví k homosexuálnímu intimnímu styku mimo jakoukoli pochybnost jednoznačně negativně a definuje takové konání jako ohavnost a hřích. To znamená, že nikde v Bibli nenacházíme oporu pro to, k čemu se Starokatolická církev v ČR chystá – k uzavírání církevních sňatků stejnopohlavních dvojic.
Toto rozhodnutí Starokatolické církve v ČR je o to méně pochopitelné, že její samotný vznik, tehdy v Rakousko-uherské monarchii, byl založen na tom, že dvě konkrétní rozhodnutí I. vatikánského koncilu byla v rozporu s Biblí. Na webu Starokatolické církve v ČR čteme, že „na I. vatikánském koncilu za papeže Pia IX. byla za božsky zjevenou pravdu vyhlášena teologická nauka, že římskému papeži božským právem náleží nejvyšší a plná biskupská moc nad celou církví a neomylnost ve věcech nauky víry a mravů. Starokatolíci a s nimi mnozí stejně smýšlející tehdejší doby, upadnuvši v těžkou nouzi svědomí, vznesli proti těmto oběma věroučným větám, kterým se všichni katolíci měli, chtěli-li dosáhnout věčné blaženosti, podrobit, veřejný protest. Nechtěli obě tato učení přijmout, protože pro ně nenalézali ani v Písmu svatém ani v tradici staré církve žádnou oporu, natož důkaz“.
Čteme dobře: Starokatolická církev vznikla proto, že se dosavadní Římskokatolická církev odchýlila v oněch dvou bodech (papežská neomylnost a papežský primát nad celou církví) od biblického učení. A nyní se stejná církev rozhodla zavést do své praxe něco, co je rovněž v rozporu s biblickým učením.
Ačkoli nemám se Starokatolickou církví nic společného, je mi z jistého osobního důvodu blízká. Její vznik na našem území má hodně společného s mým rodištěm – severočeským Varnsdorfem, kde jsem od narození téměř jedenáct let žil. S rodiči jsem jako dítě navštěvoval bohoslužby v evangelického sboru, který se nacházel v sousedství starokatolického katedrálního chrámu Proměnění Páně. Ve Varnsdorfu se také nacházelo od roku 1897 starokatolické biskupství, v roce 1995 přemístěné do Prahy. Vzpomínám si, že když do evangelického sboru přijel sloužit významný pastor z Německa, starokatolická církev propůjčila evangelíkům svůj chrám, neboť se očekávala vyšší účast věřících a evangelický sbor disponoval pouze malým sálem v rodinném domě.
O to víc mě nynější rozhodnutí vedení Starokatolické církve trápí. Doufal jsem ve větší respekt k učení Bible, který tato církev osvědčila v minulosti, pokud jde o nebiblické rozhodnutí I. vatikánského koncilu. Mé doufání vyšlo naprázdno.
ODKAZY
