Článek
Inspiroval mě k následující fikci, přičemž jejím základem je Weigelův text, jiná je pouze doba a účinkující státy a politici. Autor navíc nefiguruje v Protektorátu, ale ve Velké Británie a působí v londýnském Institutu N. Chamberlaina pro otázky appeasementu.
Píše se rok 1942, armáda Německé říše útočí na Sovětský svaz, který se zoufale brání a je závislý na pomoci Spojených států a dalších evropských zemí, Hitlerem neobsazených. Je krátce po jednání Stalina s Rooseveltem v Bílém domě, kde došlo k zásadní roztržce ohledně tématu válka vs mír, a po londýnské konferenci „koalice ochotných“ – zemí, které hodlají Sovětskému svazu dále zásadním způsobem pomáhat, byť jejich možnosti nejsou neomezené.
*
Dramatické politické události v závěru minulého týdne rozbouřily světovou politiku i veřejné mínění. Debakl jednání sovětského vůdce Stalina s americkým prezidentem Rooseveltem ve Washingtonu a následný summit tzv. koalice ochotných zde v Londýně eskalovaly napětí do nebývalých výšin. Ve Spojeném království reakce na tyto události přinesly v politice, rozhlase a v novinách vyhřeznutí neuvěřitelné protiamerické vlny, která nemá v naší demokratické historii obdoby. Jak tomu všemu rozumět?
Za celé tři roky, které uplynuly od německé agrese proti Polsku, stejně jako po napadení SSSR v minulém roce, je naše veřejnost oficiální propagandou vychována v představě, že jediným přijatelným řešením této války je vojenská porážka a kapitulace Německé říše, potrestání jejího politického vedení v čele s Hitlerem a válečné reparace zničeným napadeným zemím. Cestou, jak toho má být dosaženo, je neustálá eskalace války, použití dalších a dalších typů co nejničivějších zbraní, rozšíření operací na německé teritorium atd. Mohli jsme sledovat různé pseudomírové konference bez účasti Německé říše, na nichž vůdce Stalin prezentoval své „vítězné plány“ pro mírová jednání, což byly v podstatě výše zmíněné kapitulační podmínky, které je možné nadiktovat jenom poraženému Německu.
V realitě se ovšem situace vyvíjí pro Sovětský svaz daleko méně příznivě. Německá vojska postupují, Sovětům síly docházejí, škody se zvětšují a ochota spojenců to všechno financovat a zásobovat naráží na své objektivní limity.
V čem tkví bezprecedentní vstřícnost k Německé říši
Americký prezident Franklin D. Roosevelt se nikdy netajil tím, že považuje válku v SSSR za katastrofu a za zásadní politickou chybu evropských demokracií, která nechaly situaci eskalovat a nesnažily se německé agresi zabránit, přestože o přípravách na ni dopředu věděly. Jestliže Němci Sovětský svaz a jeho obyvatele při svém útoku zásadně podcenili a zabředli místo blitzkriegu do dlouhé války, potom Spojené království podcenilo Německo a jeho schopnost vytrvat v boji, mobilizovat síly, učit se za pochodu a mít vůli dosáhnout vítězství. Porazit s omezenými silami, které může Británie na válku v SSSR věnovat, nacistický režim vedoucí zásadní zápas v rámci získání toho, co se nazývá lebensraum se po třech letech válčení ukazuje jako iluzorní.
Franklin D. Roosevelt nehodlá pokračovat v Churchillově nesmyslné politice a nechce válčit s Německem. Jeho zásadní prioritou je zadržování Japonska, které směřuje k dominanci v Pacifiku. Nepovažuje za rozumné, aby Německo prohloubilo partnerství s Japonskem, kam by ho dotlačila Churchillova politika. Německo pro něj není soupeřem, nesdílí protiněmecká traumata některých Evropanů a má v úmyslu postavit Německo a Japonsko proti sobě.
Roosevelt má Německé říši co nabídnout a na německé straně se setkává se vstřícnou reakcí. Ani Němci nejsou šťastni z nucené spolupráce s Japonci, do níž je vhání Churchill. Mají obavy z budoucího vlivu Japonců, který se může rozšířit z Dálného východu směrem na západ, což by nemuselo být pro Německo zdaleka příznivé. To Roosevelt vnímá a snaží se tomu zabránit. Proto ta bezprecedentní vstřícnost vůči Hitlerovi. Navázání a obnovení důvěry mezi Washingtonem a Moskvou je zásadní podmínkou, aby se USA mohly stát arbitrem německo-sovětské války, který bude s to vyjednat mezi válčícími stranami kompromis. Rooseveltovi se jeho vstřícností vůči Hitlerovi, který tuto americkou snahu akceptuje, podařilo dosáhnout neuvěřitelného diplomatického vítězství, které však mnozí nejsou schopni pochopit a docenit.
Role Stalina
Roosevelt jako zkušený právník uvažuje myslí jasně a čistě. Vychází z toho, že Sovětský svaz dosud existuje a bojuje pouze díky americkým penězům, zbraním a všestranné podpoře. Bez nich neměl a nemá šanci pokračovat a bude Německem poražen. Proto neopakuje pokrytecké lži, že záleží jen na SSSR, jak dlouho bude chtít bojovat a jakých cílů chce při tom dosáhnout. Rozhoduje ten, kdo to všechno platí. On je rozhodnut skončit nyní a zachránit pro Sověty maximum možného cestou nalezení kompromisu s Německem. Nepovažuje za nutné příliš Sověty přesvědčovat – oni žádné karty do hry nemají, myslí si. Dostat Německo k jednacímu stolu je pro něj zásadní.
Avšak Sověti a mnozí jejich podporovatelé ve světě i v Británii si jednání s Německem představují jinak – americký prezident by měl na úvod ultimativně položit na stůl něco, co se bude podobat již zmíněnému Stalinovu „vítěznému plánu“, a pokud to Němci odmítnou, eskalovat dále krizi až na do maxima s vírou, že to bude Hitler, kdo před hrozbou totálního zničení své země nakonec nevydrží a kapituluje.
Mírotvorce Roosevelt však musí ke kompromisu zúčastněné strany nějak dotlačit. Sovětský šéf Stalin a jeho okolí dávají opakovaně najevo, že svou roli, kterou jim Roosevelt přidělil, nechápou. Od vypuknutí Velké vlastenecké války, jak tomu říkají, si zvykli na preferenční režim a metody, které nemají daleko k vydírání. Stalin pasovaný západní propagandou na válečného hrdinu a mezinárodní celebritu si nárokuje, že to bude on, kdo bude rozhodovat o válce či míru a jeho podmínkách. To by platilo, kdyby bojoval za své a vlastními prostředky. Takto však je v Rooseveltových očích tím, kdo má být Američanům vděčen za záchranu. Stalin však v posledních týdnech dával velmi arogantně najevo, že se americkým plánům nehodlá podřizovat a snažil se vynutit si na Rooseveltovi naplnění svých maximalistických cílů.
Střetnutí v Bílém domě před novináři bylo lekcí Stalinovi, jaké je jeho místo v rozehrané partii a jednoznačné potvrzení Rooseveltova rozhodnutí konflikt ukončit, ne v něm pokračovat. Na prosazení tohoto záměru vůči Sovětům má Roosevelt dostatečné páky.
Koalice ochotných jako klacek na Němce
Daleko složitější partner je Německo. V obecné rovině mají Němci silný zájem na urovnání vztahů s USA. V probíhající válce jsou tou silnější stranou, postupují a při evidentním americkém odhodlání se z konfliktu stáhnout získávají i naději na vítězství. Jsou zkušení hráči a tvrdí vyjednavači a nebude lehké je přinutit ke kompromisu, který by dával Sovětskému svazu šanci uhájit svou nezávislost, suverenitu a zajistil dlouhodobou bezpečnost. Roosevelt v roli „čestného makléře“, do níž se po Bismarckově vzoru pasoval, však musí předstírat nestrannost, o niž už hovořil ve slovním utkání se Stalinem. Nemůže tlačit Němce hrozbou dodávek dalších útočných zbraní a jiné podpory Sovětskému svazu v případě jejich neochoty hledat kompromis. V takovém případě by jednání rozbil. Proto Roosevelt potřebuje tzv. koalici ochotných – dosavadní americké spojence, kteří by hráli zlého muže, hrozili svou nekonečnou podporou Sovětskému svazu a dodávkami smrtících zbraní. To bude pomyslný klacek na Němce, který bude Rooseveltovi umožňovat tlak na ně. V jednáních s Hitlerem budou nesmiřitelní antirooseveltovští a protiněmečtí Evropané (na prvním místě Britové) významnou Rooseveltovou kartou, i když nebudou sedět přímo u stolu.
K protirooseveltovské hysterii není důvod
Čeká nás velmi důležitá křižovatka, která rozhodne o dalších poměrech v Evropě i ve světě. Roosevelt je sice ideově odpůrcem vládnoucích britských „válečných štváčů“, ale na prvním místě je velmi zkušeným pragmatickým politikem, který na rozdíl od mnoha jiných své soupeře vnímá, nepodceňuje a respektuje je. Protirooseveltovská hysterie, kterou nám předvádějí mnozí, i ti v Británii v nejvyšších funkcích, není na místě a jenom potvrzuje jejich nekompetentnost. Roosevelt
dal věci do pohybu a vytvořil prostor pro řešení problémů. Držme mu palce, aby uspěl. Prospělo by to nám všem.
Závěr. Jaké štěstí, že takto to v roce 1942 nebylo.
Odkaz na originál
