Článek
Na mysli mám šok a totální dezorientaci komunistů, a nejen československých, po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení v předvečer vypuknutí druhé světové války (tzv. I. pakt Molotov-Ribbentrop z 23. 8. 1939). Jen na okraj dodejme, že tento politický kšeft uvolnil ruce Hitlerovi nejen k agresi proti Polsku, na níž se Sovětský svaz ochotně spolupodílel, ale také proti dalším zemí, přičemž Moskva ani v této fázi války nezůstala stranou. (Pro úplnost: 28. 9. 1939 byl v Moskvě podepsán tzv. II. pakt Molotov-Ribbentrop o přátelství a vymezení vzájemných hranic po přepadení Polska oběma agresory.)
Jak uvádí web Vojenského historického ústavu (18. 8. 2019 – ZDE): „Sovětskému svazu smlouva rozvázala ruce k útoku na Finsko 30. listopadu 1939. Za tuto agresi byl Sovětský svaz 14. prosince 1939 vyloučen ze Společnosti národů. Německo získalo klid na východě, doprovázený masivní hospodářskou spoluprací a možností využívat námořní základnu u Murmanska.“ A dále: „Spojenectví se Stalinem rozvázalo Hitlerovi ruce k útoku na Dánsko a Norsko 9. dubna 1940 a poté na Nizozemí, Belgii a Francii 10. května 1940. Sovětský svaz 28. června 1940 odtrhl Besarábii a Severní Bukovinu od Rumunska a 21. července 1940 anektoval Estonsko, Litvu a Lotyšsko.“
Pokud někdo bude tvrdit, že spoluúčast Moskvy na rozpoutání druhé světové války je propagandistická protisovětská lež, tady má důkaz o opaku.
Sblížení Stalina s Hitlerem znamenalo zásadní obrat v dosavadní sovětské politice, jak byla chápána komunisty sdruženými v Kremlem ovládané Komunistické internacionále – Kominterně. Tomu odpovídaly tragikomické tance propagandy v ilegalitě působící komunistické strany. Zevrubně to popisuje historik prof. Mečislav Borák ve studii „Odraz propagandy Kominterny v ilegálním tisku ostravských komunistů na počátku II. světové války (1939–1941)“ – na internetu je k dispozici ZDE.
Musel to být pro bolševiky skutečný myšlenkový šok. Do podepsání paktu hlásali hesla jako „nesmiřitelný boj proti fašismu“, aby pak platila politika vyjádřená slovy sovětského ministra zahraničí Molotova: „Ano, až donedávna Sovětský svaz a Německo byli nepřáteli v oblasti zahraniční politiky. Situace se nyní změnila a my jsme přestali být nepřáteli.“ Přestali být nepřáteli, ale část naší republiky (mimo Slovenska, které zradilo jinak) byla okupovaná zločinným nacistickým agresorem. Jak se s tímto dilematem vyrovnat? Komunisté ve službách Kremlu to vyřešili po svém: dočasnou zradou československých národních zájmů. Podřídili se mocenským zájmům Moskvy a tomu odpovídala jejich propaganda.
Dle direktivy z Moskvy, kterou po podepsání paktu obdrželi komunisté v Evropě včetně Prahy, byl právě zahájený konflikt pojat jako imperialistická válka, kterou vedou dvě skupiny kapitalistických zemí v boji o světovládu. Přičemž „mezinárodní proletariát se v žádném případě nesmí zastávat fašistického Polska, komunistické strany musí přejít k rozhodnému nástupu proti zrádcovské politice sociální demokracie.“
Zde nelze nevidět podobnost se současností. Rusofilně (více či méně prorusky) orientovaní tuzemští politici, těm to ale žádná „Kominterna“ samozřejmě nenařizuje, se také odmítají jednoznačně zastat napadené „nacistické“ Ukrajiny a rovněž přešli k rozhodnému nástupu proti „zrádcovské politice“ Fialovy vlády. Tak jako tehdy, v devětatřicátém, naše sociální demokracie zastávala jasný protinacistický, chcete-li protiněmecký postoj a stála na straně obětí hitlerovské rozpínavosti, stojí dnes Fialova vláda na straně oběti rozpínavosti ruské. Stalinistům byla prvorepubliková sociální demokracie kvůli zásadovému vnímání situace trnem v oku, našim rusofilům je zase trnem v oku zásadová vládní politika spočívající v co největší pomoci oběti brutálního Putinova útoku. Smutné srovnání.
Prof. Borák k tehdejší (po podepsání prvního sovětsko-německého paktu) situaci píše: „Komunistickým stranám připadla podle směrnic Kominterny potupná úloha popřít smysl své existence a stát se tragikomickým šaškem na scéně dějin. Na jedné straně sice neměly otevřeně podporovat Hitlera, zároveň ale nesměly svými akcemi nijak ohrožovat přátelské vztahy mezi SSSR a Německem, s nimiž se Stalin nijak netajil.“ I zde se nabízí srovnání s dneškem. Rusofilové sice nepodporují otevřeně Putina, zároveň ale odmítají podpořit akce, které by ho mohly rozhněvat. Zde si už musím pomoci konkrétním příkladem.
Za jednoho z významných rusofilů na naší veřejné scéně považuji Václava Klause. Ten se ve své Páteční glose zveřejněné 14. 7. na webu svého Institutu (ZDE) kriticky vymezil vůči tomu, že premiér Fiala poskytl ukrajinskému prezidentovi k nedávným cestám po Evropě naše vládní letadlo a zejména pak to, že v něm Zelenskyj přivezl z Turecka do vlasti hrdinné obránce z Mariupolu (po jejich osvobození v rámci výměny zajatců). Co Klausovi vadí? Především to, že by se na nás Rusko mohlo hodně zlobit: Fakt, že „Zelenskyj vzal při cestě z Turecka na palubu tohoto našeho letadla pět ukrajinských ´vyměněných´ plukovníků a letěl s nimi do Kyjeva, musí být v Rusku chápán jako navýsost nepřátelský čin. Je to zodpovědná politika?“ A pokračuje otázkou: „Proč nejsme schopni udělat něco jako Maďarsko nebo jako bulharský prezident?“ Inu proto, že náš současný prezident se naštěstí nejmenuje Václav Klaus a premiérem není Tomio Okamura, také naštěstí.
Obavy Václava Klause, aby vláda svými aktivitami nepopudila Putina, připomínají zrádcovský pokyn, který z moskevského exilu zaslal domácím komunistům Klement Gottwald. V reakci na zprávy o velkých protiněmeckých vystoupeních konaných v roce 1939, nejprve 28. října a pak 17. listopadu, přišla mrazivá sprcha. Prof. Borák: „(Gottwald) oznámil, že se (komunistická) strana nesmí přidávat k akcím, jež by mohly vést k předčasným ozbrojeným srážkám a nepřímo označil demonstrace za provokaci ze strany okupantů nebo chamberlainovských agentů. Doporučil napnout všechny síly k paralyzování vlivu šovinistických živlů a otevřeně vystupovat proti Benešovi jako agentu Chamberlaina.“ Ilegální vedení KSČ se této zvrácené politice přirozeně podřídilo.
A bez jakékoli souvislosti s dnešními rusofilními politiky budiž pro dokreslení tehdejšího komunistického postoje uveden zrádcovský a kolaborantský pokyn Gottwalda týkající se obnovení Československa. Jde o informaci z března roku 1940. Prof. Borák: „Vedení komunistů z Prahy se dotazovalo v Moskvě, zda mohou dále používat hesla o novém, svobodném Československu. Gottwald jim na to odpověděl, že strana musí ´stát v jednom šiku s německými proletáři proti západnímu imperialismu jako agresorovi´. Musí též rozhodně vystupovat proti zahraniční činnosti Beneše, i proti vytváření zahraniční československé armády. Beneš a spol. chtějí ´využít národ pro hegemonistické a antisovětské plány západních imperialistů. Také pod heslem obnovení Československa se nyní skrývají ´imperialistické a protisovětské plány´.“
Současně Gottwald podpořil boj Slováků za úplnou suverenitu Slovenského státu. Ostatně Sovětský svaz Slovenský stát diplomaticky uznal a přikázal tehdejšímu československému ambasadorovi Fierlingerovi, aby budovu zastupitelského úřadu vyklidil. Fierlinger pak sovětskou metropoli opustil na Vánoce 1939.
Jasně protiněmecký a protinacistický postoj zaujali pak komunisté až poté, co Hitler pakt se Stalinem věrolomně porušil a 22. června 1941 Sovětský svaz vojensky přepadl. Stalin tak okusil nejtrpčí plody své zvrácené politiky.
Možná se ptáte, proč v tomto textu zmiňuji právě Václava Klause a jeho postoje. Stále ho považuji za jednu z nejvýznamnější osobností naší polistopadové éry, jehož názory by mohly být, i když je mimo aktivní politiku, stále inspirující. Mohly, u některých témat jistě jsou, ale nikoli v záležitosti ruské agrese proti Ukrajině. Vnímám Václava Klause jako jednoho z významných rusofilů, pokud jde o tento konflikt, jehož prvotní reakce po Putinových agresivních krocích v únoru 2022 připomíná stejný šok, jakým prošli naši komunisté po podepsání paktu Molotov-Ribbentrop v roce 1939.
Když prezident Putin stvrdil 21. února svým podpisem dekrety, kterými jménem Ruské federace uznal nezávislost dvou východoukrajinských regionů Donbasu a Luhanska, Institut Václava Klause (ZDE) reagoval větou: „Toto rozhodnutí Ruska považujeme za překvapivé a riskantní.“ A dále uvedl: „Rozhodnutí ruského prezidenta Putina je i poškozením těch z nás, kteří jsme se po léta snažili vysvětlovat komplikovanost vnitřní ukrajinské (ale i ruské) politické, ekonomické a národnostní situace i nelehkých historických kontextů.“ Václav Klaus a spol. se cítili poškozeni; patrně (si) komplikovanost ukrajinské a ruské vnitřní situace nesprávně vysvětlovali.
Jenom člověk neobdařený alespoň minimální mírou prozíravosti mohl netušit, co bude následovat. Vyhlášení „Putinovy doktríny“ onoho 21. února bylo předzvěstí války. Napsal jsem tehdy, den poté, na svém blogu (ZDE): „Na východě Evropy se dnes neválčí (v klasickém smyslu toho slova). To ale neznamená, že se nezačne válčit zítra, pozítří, prostě později. Kéž by se válčit nezačalo, ale věříte Putinovi?“
Za úsvitu 24. února 2022 se daly síly agresora na pochod. Logický důsledek předchozích Putinových kroků. A co na to Institut Václava Klause? Slovy (ZDE): „Radikální zvrat, který nastal dnes ráno, nás nejen překvapil, ale i šokoval. Napadení suverénní země je neakceptovatelné a je potřeba jej odsoudit. Očekávali jsme rozumné chování Ruska, bohužel k němu nedošlo.“
V Institutu v pražské Šárecké ulici očekávali „rozumné chování Ruska“. (Neočekával snad Chamberlain „rozumné chování Hitlera“?) Jaká pošetilost! Totálně mylná očekávání se změnila v šok. Jak již uvedeno, nikoli nepodobný tomu, jaký zažili naši stalinisté poté, co Moskva uzavřela v srpnu a pak ještě v září 1939 hanebný pakt s Berlínem.
A ještě jedno srovnání. S rusofily v řadách evropských elit – namátkou naši V. Klaus nebo T. Okamura (M. Zeman po vpádu Rusů na Ukrajinu prozřel), slovenský R. Fico, maďarský premiér V. Orbán či bulharský prezident R. Radev - ožívá politika, kterou pracovně nazývám neo-appeasement. Všichni namátkou jmenovaní a s nimi mnozí další sice mohou slovně odsoudit ruskou agresi, nicméně ve svých dalších vyjádřeních působí dojmem, že se snaží v principu o totéž, o co Chamberlain ve vztahu k Hitlerovi. Pokusit se politického šílence nějakým způsobem usmířit – a hlavně si příliš nezadat s jeho obětí, abychom ho příliš nedráždili. A doufat, že se diktátor nechá naším vstřícným přístupem uchlácholit. Před více než osmdesáti lety tento pošetilý přístup k zosobněnému zlu totálně selhal. Dnes některé evropské osobnosti jako by se nás snažily přesvědčit, že jeden Chamberlain nestačil.
