Článek
Přesněji dvojjedinou stanici Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RFE/RL), jejíž povoz je kvůli byrokratickému zásahu (zastavení financování) Trumpovou administrativou ohrožen. Píšu ohrožen, nikoli zatím definitivně umlčen, protože vedení RFE/RL se brání právní cestou. 18. března 2025 podalo žalobu u amerického distriktního soudu pro District of Columbia. Takže uvidíme.
Jan Zahradil publikoval téhož dne (18. 3.) na svém Facebooku text, který převzal web Institutu Václava Klause. Má nadpis „Tsunami morálního kýče se opět valí českou kotlinkou“ a už z něj je zřejmé, v jakém duchu se článek ponese. Autor sice přiznává „ano, poslouchali jsme ty stanice všichni a bylo to skvělé“, leč přidává ono příslovečné ale: bylo to před více než pětatřiceti lety, zatímco teď se píše rok 2025 a „mediální svět funguje úplně jinak než za studené války, která byla z dnešního pohledu dobou technologického pravěku“. Aby bylo jasné, co tím myslí, upřesňuje, že „nikdo dnes přece seriózně nevyzývá k »záchraně« psacích strojů či cyklostylových kopírek, na nichž se opisovaly a rozmnožovaly výtisky samizdatových publikací, výzev a petic“.
Tím vlastně nepřímo naznačil, že RFE/RL je něco jako technologické haraburdí, pro které už v naší době není místo. Napsal to ovšem kultivovaně: „… v této době je 75 let starý model provozu a financování těchto rozhlasových stanic prostě neefektivní a překonaný.“ Tomu předcházela jeho poznámka o současné online éře zahrnující nové technologie, webové servery, publiku na míru šité podcasty, streamovací platformy, bezpočet nových mediálních titulů a sociální sítě. Dáme-li obě tvrzení dohromady, dojdeme nutně k závěru, že nikoli RFE/RL ustrnula kdesi v technologickém pravěku, ale že si Jan Zahradil myslí, že tam ustrnula. Tedy, že vysílá jako kdysi na krátkých a středních vlnách, což je jistě finančně nákladné – a nic víc. To je hodně vzdálené pravdě a Jan Zahradil byl přistižen, že o RFE/RF sice chytře mluví, ale moc toho o její současné podobě neví. Anebo ví, ale nedbá. Vysílání na rozhlasových vlnách už dávno nepřestavuje klíčový a jak tomu bylo za dob železné opony vlastně jediný způsob šíření informací. RFE/RL jako moderní médium využívá právě těch možností, o nichž Jan Zahradil v textu píše (a snaží se navodit dojem, že se této stanice netýkají).
Víc než rádio
Cituji z vizitky maďarské jazykové služby umístěné na webu RFE/RL: „Služba funguje digitálně prostřednictvím svých webových stránek, platforem sociálních médií, podcastů a newsletterů.“ Nečteme tu nic o klasickém rozhlasovém vysílání na krátkých a středních vlnách, jak jsme ho znali – a tenkrát jiná forma nepřicházela do úvahy – před oněmi víc než 35 lety. Obdobným způsobem funguje i většina ostatních reakcí. Jistěže rozhlasové vysílání nebylo zrušeno zcela, některé relace jsou přenášeny také domácími stanicemi, ale komplexně vzato není RFE/RL „pouze rádio“, ale moderní informační médium. Ví to Jan Zahradil?
I když je stanice RFE/RL historicky známá z doby studené války kvůli svému rozhlasovému vysílání do zemí za železnou oponou, nyní pro oslovení publika upřednostňuje digitální platformy a inovativní strategie pro obcházení cenzury.
Jak naznačeno, přikláním se k tomu, že tak inteligentní člověk, jakým Jan Zahradil je, výše uvedené skutečnosti zná, že si je před psaním svého příspěvku ověřil. O co mu tedy jde? Proč se tak hlasitě staví proti případné záchraně RFE/RL prostřednictvím evropských peněz? Protože tak, jak se mýlí ve formě fungování stanice, mýlí se i v jejím poslání. Píše: „Po čem se tady vlastně volá? Aby se značky RFE/RL nějak zmocnila EU a pod záminkou boje s »dezinfo« ji přetvořila v kvazistátní eurorozhlas, financovaný z evropského rozpočtu, nějaký další propagandistický nástroj?“ Wow!
RFE/RL jako „další propagandistický nástroj“? To jsem slýchal ve všech pádech za totality – od těch nejodpornějších komunistických propagandistů, z jejichž nenávistných řečí se člověku dělalo zle. Dnes o propagandistickém nástroji píše nikoli nevýznamný demokratický politik. Ani v nejhorším snu mě nenapadlo, že se něčeho takového po listopadu 89 dožiju.
Pokud americká administrativa definitivně zastaví financování RFE/RL a podaří-li se stanici s přispěním evropských peněz zachovat, pak to bude především proto, že i v dnešní době existují režimy, jejichž obyvatelé potřebují svobodné, nezávislé informace – stejně jako jsme je potřebovali kdysi my. Vzpomínám si, že když se k nám do rodiny ze zdravotních důvodů v první polovině 70. let minulého století přistěhovala stařičká otcova teta, jak se jí rozzářily oči, když zjistila, že v sousedním pokoji poslouchám Svobodnou Evropu. S nadšením mi vyprávěla, jak zásadní význam pro jejich život v padesátých letech Svobodná Evropa měla. Nikdy na to svědectví nezapomenu.
Morální povinnost
Pokusit se RFE/RL zachránit je naše morální povinnost. Opak by byl výrazem cynického sobectví. Nejde totiž o to „školit v demokracii, hodnotách a lidských právech tu nehodnou trumpovskou Ameriku“, jak fantazíruje Jan Zahradil, ani o, jeho slovy, „další výron sociálně-inženýrských iluzí o světě, v němž poučené elity budou mediálně školit nevzdělané publikum“. Smyslem je pomoci v oblasti informací těm, kdo tuto pomoc potřebují; tak jako jsme ji kdysi potřebovali my a sám Jan Zahradil přiznává, že to bylo skvělé. Právě tak skvělé je to pro svobodomyslně smýšlející obyvatele postsovětských zemí, Íránu, Afghánistánu a dalších. Jistě, můžeme otevřít debatu o tom, jestli je nutné, aby existovala maďarská nebo dejme tomu rumunská sekce, tj. jistá reforma stanice by nebyla od věci, ale úplná likvidace RFE/RL by byla neodpustitelnou chybou. A nikoli proto, že podléháme nějaké emocionální vlně nostalgie. Důvody pro zachování RFE/RL jsou mnohem zásadnější.
O to víc mě šokovalo autorovo osobní angažmá proti záchraně stanice. Jan Zahradil přiznal, že v těchto dnech coby soukromá osoba „využil svých dřívějších kontaktů a zavolal pár rozumnějším europoslancům a dalším několika politikům z evropských zemí, aby si na to dali pozor“. Jako bývalý dlouholetý a každodenní posluchač Svobodné Evropy jsem tímto postojem hluboce zklamán. Už proto, že Janu Lipavskému, který se o záchranu RFE/RL bere, byly v roce 1989 čtyři roky a program stanice osobně sotva mohl znát, zatímco Jan Zahradil přivítal sametovou revoluci jako šestadvacetiletý a vysílání Svobodné Evropy dle vlastních slov poslouchal.
Odkazy:
