Článek
Pořádána byla pod názvem „Settlements Bring Security“ (Osady přinášejí bezpečnost), z čehož je zřejmé, kdo byli její účastníci. Podporovatelé návratu Židů do Pásma Gazy, na prvním místě z nábožensko-sionistického tábora, ale i někteří politici vládnoucí strany Likud [1]. Pozvání přijali nejen ministři krajně pravicových stran Židovská síla a Náboženští sionisté, ale také jeden člen kabinetu za ultraortodoxní Sjednocený judaismus Tóry a pět ministrů Likudu. Spolu s nimi podpořilo židovské znovuosídlení Pásma Gazy patnáct koaličních poslanců Knesetu.
Tato část izraelského politického spektra považuje stažení z Pásma Gazy z roku 2005, které zahrnovalo nejen odchod vojenských jednotek, ale také více než osmi tisíc Izraelců a likvidaci 21 osad (sedmnáct v rámci uceleného bloku Guš Katif a čtyři zbudované mimo tento blok), za politickou chybu, která musí být po vítězství v současné válce proti terorismu odčiněna. Samozřejmě formou návratu izraelských Židů do Pásma a opětným vybudováním nových osad.
Kromě toho se na konferenci objevily hlasy, a to z úst ministra komunikací Karhiho (Likud), že stávající obyvatelstvo Pásma by měla izraelská strana přimět k dobrovolnému odchodu a v podstatě naznačil, pakliže to nepůjde po dobrém, přijde na řadu nátlak. Něco takového je přirozeně zcela nepřijatelné. Nejextrémnější postoj vyjádřila šéfka osadnického hnutí „Nachala“ Daniela Weissová: „Pouze lid Izraele osídlí celé Pásmo Gazy a bude vládnout celému Pásmu Gazy.“
To vše ale není nic víc než pouhé velké a upřímné přání lidí z nábožensko-sionistického sektoru, které lze svým způsobem chápat, ale nikoli s ním souhlasit. S reálnou politikou nemá nic společného. Jedním dechem je nutné férově uvést, že premiér Netanjahu se konference nezúčastnil a vyjádřil se jasně. Návrhy na židovské znovuosídlení Pásma Gazy nejsou součástí vládní politiky Izraele. Ministři a zákonodárci sice mohou svobodně vyjadřovat své názory, ale o politice Izraele v této věci má kompetenci vydávat závazná nařízení bezpečnostní kabinet a ten o ničem takovém nerozhodl. Premiér dodal, že na jeho nesouhlasu s obnovením židovských osad v Pásmu Gazy se nic nezměnilo.
Za zmínku stojí postoj ministra financí Bezalela Smotriče z krajně pravicové Nábožensko-sionistické strany. Na konferenci sice podepsal dokument „Dohoda o vítězství a obnově osídlení“, ale ve čtvrtek 1. února v armádním rozhlase realisticky přiznal, že „cílem války není posílit osady, ale přivést domů rukojmí a zničit Hamas“[2]. Zřejmě pochopil, patrně i pod vlivem veřejného mínění, že izraelské priority spočívají v něčem jiném než ve fantazírování o obnovení komunit v Pásmu Gazy.
Dění na konferenci podrobili kritice jak představitelé opozice, včetně té, která se dočasně na dobu války připojila k vládě (strana Národní jednota), tak i někteří politici vládních stran. Server The Times of Israel [3] uvádí ministra válečného kabinetu Bennyho Gantze ze strany Národní unie a bývalého náčelníka generálního štábu armády, Gadiho Eizenkota, který slouží ve válečném kabinetu jako pozorovatel a je rovněž členem Národní unie a bývalým náčelníkem generálního štábu.
Benny Gantz v prohlášení uvedl, že konference „poškozuje izraelskou společnost v době války, poškozuje naši mezinárodní legitimitu a úsilí o vytvoření rámce pro návrat našich rukojmí“. Gadi Eizenkot to vidí takto: „Zatímco vojáci bojují bok po boku ve válce, která nemá obdoby, a zatímco my navzdory neshodám hledáme to, co nás spojuje, jiní si nacházejí čas na událost, která rozděluje izraelskou společnost a zvyšuje nedůvěru ve vládu.“ Podobně na akci nahlíží i Jair Lapid, šéf opozice a vůdce strany Ješ Atid. Varoval, že konference by mohla poškodit postavení Izraele na mezinárodní úrovni a ohrozit šance rukojmí ze 7. října, která stále drží v Pásmu Gazy teroristická skupina Hamas. Předseda opoziční pravicové strany Jisrael Beiteinu Avigdor Liberman hodnotí konferenci jako „halucinační“ a šéfka opozičních labouristů Merav Michaeliová sáhla k ještě ostřejším slovům: Účastníci konference „plivou do tváře občanům Izraele a plivou do tváře Spojeným státům“.
Z vládních ministrů jsou jmenováni dva, šéf resortu školství Joav Kisch (Likud), podle kterého uspořádání konference byla chyba, a ministr práce a sociálních věcí Jaakov Margi z ultraortodoxní strany Šas. Vyzval k větší zdrženlivosti v této mimořádně citlivé době.
Uvádím tyto oponentní postoje z vysokých míst izraelské politiky především proto, že palestinští propagandisté a jejich podporovatelé bezpochyby nafouknou tuto akci izraelské pravice do obludných rozměrů a začnou hlásat do světa bludy, že Izrael vede ničivou válku v Pásmu Gazy proto, aby ji pak mohl zabrat a opanovat. Proto je třeba říci hned a hlasitě: Znovuobnovení židovských komunit v Pásmu Gazy není součástí oficiální politiky Státu Izrael.
A co na to izraelská veřejnost? Televize Channel 12 uspořádala 30. ledna výzkum veřejného mínění [4], v němž na otázku, zda souhlasí se znovuzřízením židovských osad v Pásmu Gazy odpovědělo 51 procent záporně, zatímco pro bylo 38 procent respondentů. Ostatní se nevyjádřili. Většina, byť těsně nadpoloviční, tedy s touto myšlenkou srozuměna není.
Mohu-li přidat svůj soukromý názor, tak v širším kontextu uvedu, že v roce 2005 jsem podpořil stažení z Pásma Gazy, a to takříkajíc jednou provždy. Nikdy jsem to nepovažoval za chybu, ale tento akt politické odvahy Ariela Šarona jsem chápal jako ukázku izraelské velkorysosti, dobré vůle a schopnosti přijímat kompromisy a jako jednoznačně vstřícný krok. To co následovalo po této (nikoli poprvé) podané ruce k míru ze strany Izraele odhalilo skutečnou tvář reprezentace palestinských Arabů. Nemyslím si, že cílem po porážce Hamasu by měly být nové osady v Pásmu, ale garance toho, že Pásmo nebude už nikdy představovat pro Izrael bezpečnostní hrozbu. Byla-li válka v Libanonu v roce 1982, která skončila odsunem Arafata a jeho teroristických formací z této země do Tuniska a jiných států, vedená pod praporem „Mír pro Galileu“, pak nynější válce lze přiřadit heslo „Mír pro jih Izraele“.
Představy, že by snad bylo možné byť jenom uvažovat o něčem jako dobrovolném přestěhování Gazanů jinam jsou iluzorní a zcela mimo realitu. Miliony Arabů žijících na teritoriu bývalého britského mandátu Palestina jsou faktem, s nímž je třeba při hledání jakéhokoli řešení tamního konfliktu samozřejmě kalkulovat, což nutně neznamená, že by měli mít samostatný stát (ale to je jiné téma). Arabů v Palestině se prostě zbavit nelze, stejně jako Židů, což by si zase přáli extrémně smýšlející muslimové. Oba národy budou muset tak či onak koexistovat, což se neobejde bez někdy bolestných kompromisů. Jinou alternativu tento problém nemá.
●
ODKAZY
[1]
[2]
[3]
[4]
