Článek
Že ji neznáte? Napovím. Nebyla korunována u nás, ale v Anglii. Známá je také jako Anna Lucemburská – a ano, jde o dceru císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Na časové ose se dostáváme do 14. století. Ještě za života Karla IV. byla zaslíbena anglickému králi. Svatba v Londýně, při níž si vzala Richarda II. a stala se anglickou královnou Anne of Bohemia, se konala v lednu 1382, čtyři roky po skonu Otce vlasti. Vladařovu vůli pomohl naplnit nevlastní bratr Anny, český král Václav IV.
Problém s překladem
O Anně České přinesl 18. listopadu obsáhlý pochvalný článek britský server Christian Today. Opatřen je nadpisem „The little known story of England's first evangelical Queen“. Tedy „Málo známý příběh první anglické „evangelikální“ královny.“ Proč ty uvozovky? Opět, jako už pokolikáté v podobné souvislosti, narážíme na otázku, jak správně přeložit termín „evangelical“. V české jazykovém prostředí to totiž může představovat jistou významovou svízel. Jelikož článek pojednává o panovnici, která seděla na trůnu ve 14. století, bylo by podivné, kdybychom hovořili o první „evangelikální“ královně – dávno před protestantskou reformací a ještě pozdějším vznikem evangelikální větve v křesťanství. Stejně tak by znělo zvláštně, kdybychom mluvili o první „evangelické“ královně, už proto, že většina českých čtenářů si tento termín spojuje s Českobratrskou církví evangelickou, případně obecně s evangelickými církvemi. Pokud ale Anna Česká nebyla ani evangelikální, ani evangelickou královnou, jistěže v rámci Římskokatolické církve (Anglikánská církev vznikla až v 16. století), jak správně přeložil uvedený anglický nadpis článku?
Jak dále uvidíme, byla oddána evangeliu, což je jedna z klíčových součástí křesťanské Bible (Nového Zákona). Pak se nabízí další slovo, které snad lépe vystihuje podstatu věci. Od podstatného jména „evangelium“ odvozené přídavné jméno „evangelijní“ – ve smyslu řídící se evangeliem, respektující evangelium. Český nadpis by tedy zněl: „Málo známý příběh první evangelijní anglické královny“. Není ale ani to poněkud krkolomné? Ač nerad, obavám se, že ano. Pak ale zůstává opis: „Málo známý příběh první anglické královny ctící evangelium“.
Po této nezbytné exkurzi do rubriky „Ztraceno v překladu“ můžeme přistoupit k něčemu podstatnějšímu.
Laskavá královna
Článek v Christian Today se úvodem zabývá politicko-náboženskými poměry v katolické Evropě ve 14. století, na prvním místě papežským schizmatem a s tím souvisejícími mocenskými aliancemi. To jsou záležitosti, které dobře známe ze školních hodin dějepisu. Můžeme je tedy přeskočit, stejně jako vyzdvižení významu císaře Karla IV. To by byl import sov do Atén. Z náboženského hlediska je nicméně důležité, že za Karla IV. spatřil světlo světa překlad Bible do češtiny, tentokrát ještě nikoli z původních jazyků (hebrejština, aramejština, řečtina) ale z latinského textu, tzv. Vulgáty. A Bible také hrála významnou roli při výchově princezny Anny. Četla ji v němčině, latině i češtině (narodila se šest let po vzniku českého překladu, v roce 1366), některé pasáže se naučila nazpaměť. Byla obklopena dvorními dámami, které sdílely její víru; dnes bychom mohli říci, že se jednalo o to, co bylo později známo jako „evangelická zbožnost“.
Jako královna-cizinka si velice brzy vybudovala mezi poddanými dobré jméno. Byla milosrdná, po povstání z roku 1381 uchránila některé účastníky před popravou, krále zrazovala před zbytečným proléváním krve nevinných. A byla také štědrá. Usilovala o to, aby přebytky z okázalých hostin byly dávány chudému lidu; toto angažmá provázela její vlídná slova. Dobové prameny ji hodnotí jako pokornou, laskavou a soucitnou. Má se za to, že v básni „The Legend of Good Women“, jejímž autorem je otec anglické poezie Geoffrey Chaucer, je určitá pasáž věnovaná jako pocta právě královně Anně České; velký básník byl jejím současníkem.
Oddána evangeliu, podporovala Viklefa
Nad tím vším čněla její tichá zbožnost. Jan Viklef, anglický reformní teolog předprotestantského období, který inspiroval naše velké duchovní osobnosti Jeronýma Pražského a Jana Husa, poznamenal, že Anna si s sebou přivezla překlady všech čtyř evangelií „v bohemštině, germánštině a latině“ (v češtině, němčině a latině). Ovšem hned po příjezdu zažila zklamání. Když se začala učit anglicky, zjistila, že v její nové vlasti nejsou žádné překlady evangelijních knih v tomto jazyce a požádala, aby se na tom začalo pracovat. Zvládnout anglický jazyk chtěla také za pomoci četby svatých Písem. Tohoto úkolu se s velkou pravděpodobností ujal John Trevisa, vikář z Berkeley. A dílo bylo rychle dokončeno.
Zvláštní pozornost zasluhuje její vztah s Viklefem. Americký web Reformation Stewards k tomu uvádí: „Jan Viklef, proslulý oxfordský profesor, byl velmi potěšen, když slyšel, že královna Anna miluje Písmo. Pro její dychtivost slyšet Boží Slovo ji přirovnal k Marii, která seděla u Kristových nohou. Jeho duch byl povznesen, když se dozvěděl, že čte anglický překlad evangelií, což byl tehdy vzácný poklad. V době, kdy se proti Viklefovi šikovalo mnoho nepřátel, mu královna Anna, se srdcem nakloněným Boží pravdě, poskytla ochranu. Často se obracela ke svému manželovi, králi Richardovi, s jemnými prosbami ve Viklefův prospěch. Ve své zbožnosti mu četla z Písma svatého a připomínala mu Kristova slova z Matoušova evangelia*/ obsahující varování před proléváním spravedlivé krve. Richard, pohnutý věrnou radou své královny, se bál, že bude počítán mezi ty, kdo pronásledují Boží proroky. Bůh prostřednictvím této věrné královny chránil Viklefa a žehnal jeho službě.“
*/ Ježíšova slova: „Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem**/.“ (Matoušovo evangelium, 23. kapitola)
**/ K zabití proroka Zachariáše došlo za vlády starověkého judského krále Joase.
Odkaz královny
Odkaz je dvojí. Jednak politický – máme tu další důkaz toho, že české země patří a vždy patřily na politické mapě kontinentu v širším slova smyslu k Západu. Jednak náboženský, neméně důležitý, ne-li důležitější. Kontakty mezi Prahou a Londýnem související s odchodem Anny za Kanál znamenaly v její době seznámení s reformními myšlenkami Jana Viklefa, což byla v čase hlubokého úpadku Římskokatolické církve z duchovního hlediska doslova živá voda. Po smrti královny (1394) se mnozí Češi z jejího okolí vrátili do vlasti s kopiemi Viklefových spisů, což mělo díky pozdějšímu mučedníkovi Janu Husovi a jeho stoupencům značný vliv na dění u nás před jeho osudovou cestou do Kostnice. Hus Viklefovy věroučné články hájil a některé přeložil. V Oxfordu studoval také další mučedník, Jeroným Pražský, který po návratu do Prahy rovněž přivezl opisy některých Viklefových děl (1401).
Můžeme tedy vysledovat linii vedoucí od anglické královny Anny České, která chtěla číst Boží Slovo v angličtině, a Jana Viklefa přes hnutí lollardů k husitům, Jednotě bratrské a její pokračovatelce na Západě Moravské církvi k Johnu Wesleymu, spoluzakladateli metodismu, a evangelikálnímu probuzení. Anna nebyla nikdy kanonizovaná a v liturgickém kalendáři nemá svůj vzpomínkový den, přesto hrála důležitou roli v úsilí o překlad Bible do národní jazyka a web Christian Today soudí, že angličtí evangelikálové by jí měli vyjádřit hlubokou vděčnost jako první anglické „evangelikální“ královně. Nás může těšit, že byla původem česká princezna a patří jí tedy i naše ocenění. Letos uplynulo od jejího úmrtí 630 let. Bylo jí osmadvacet.
