Článek
Impulsem k tomuto kroku byl článek Honzy Zieglera na blogu Médium.cz („Sudetoněmecký sjezd v Brně je v pořádku, daleko horší je prokomunistický Klub českého pohraničí“/24. 11. 2025).
Prvních jedenáct let po narození jsem prožil v severočeské části Sudet, další padesát osm v jejich krušnohorské oblasti. To znamená, že s problematikou sudetských Němců jsem se nepřímo setkal. Třeba tím, v jaké nemovitosti jsme bydleli. Což hned vysvětlím. Rodiče moji i tatínkovi patří k těm, kdo, byť se zpožděním, dosídlili pohraničí. Tím zpožděním myslím padesátá léta minulého století, nikoli roky bezprostředně po odsunu. Maminka přišla z Vysočiny, otec s dědečkem a babičkou z polské emigrace, kam v 18. století odešli jejich předci za svobodou víry z nábožensky totalitního katolického Rakouska. První tři roky jsem žil s rodiči na evangelické faře, kde jako farář sloužil můj strýc (jeho manželka a moje matka byly sestry). Jednalo se o dočasné řešení; v roce 1959 koupili rodiče napůl s dědečkem a babičkou rodinný dům přímo u hranic. Měl tři obytné části. Jednu krajní obývala naše rodina, druhou prarodiče a uprostřed, jako nájemnice, tři sudetské Němky – babička, jejích dcera a vnučka (proč nešly do odsunu si už nepamatuji). Píšu to proto, že prostřední byt byl nejlepší, jelikož zahrnoval i koupelnu – a přesto je tam naši nechali žít. Zatímco my jsme se koupali v plechové vaně v kuchyni nebo sklepní prádelně. Když jsme se v roce 1967 stěhovali na západ Čech a dům prodali, nový majitel si tam ony sudetské dámy neponechal; musely se vystěhovat do panelového domu na opačném konci města. Osobně jsem byl svědkem toho, že se otec prostřední z těch tří paní za to, že musely opustit svůj „rodný“ dům, omluvil. Z tohoto hlediska tedy soudím, že naše rodina má svůj vztah k sudetské otázce vyřešen.
Byl to dům „německý“ – v tom smyslu, že např. nápisy na mechanickém zámku na dveřích WC byly v němčině: FREI (volno), BESETZT (obsazeno). „Sudetoněmectví“ tedy pro mě nebylo něco odtažitého, spojeného s tragickou částí české historie, ale něco, co mi bylo vzhledem k tomu, kde jsem se narodil, vyrůstal a žil, z podstaty věci blízké. Nejinak tomu bylo i na českém západě, kde do mého života vstoupil další aspekt. Mnoho Čechů, kteří se v roce 1945 vrátili jako evangelíci do Československa (podobně jako můj otec a jeho rodiče), nepřišlo z Polska, nýbrž ze Slezska; to bylo před válkou součástí Německa, a na základě toho se koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let vystěhovali do Spolkové republiky. Jednalo se o velké množství rodin, které tím, že neemigrovaly, ale legálně vysídlily, se mohly vracet jako návštěvníci – a tím se vztah nás Čechů v pohraničí se západním Německem prostřednictvím těchto lidských kontaktů víc a víc upevňoval. Současně ale „sudetoněmectví“ ztrácelo svůj vliv. Omezilo se na velice sporadické návštěvy těch, kdo v našich rodinných domech, ať už na severu či západě Čech, kdysi bydleli a přijeli si připomenout svoje mladá léta. Mými rodiči byli vždy laskavě přijati (otec jako školák žil za války v severním Německu, takže si s nimi dobře dorozuměl). Propojenost s Německem a Němci umocnila ještě emigrace mého bratra do SRN v 80. letech.
Chci tím říci, že český a německý živel byl v Sudetech vždy promíchán a zahrnoval období dobrých vztahů i časy tragické. Na tom nelze nic změnit. Negativní roli pohlavárů sudetských Němců, potažmo i samotných sudetských Němců, většiny z nich, na rozbití republiky nelze z učebnic dějepisu vygumovat ani ji nikterak umenšovat; pokud by takovéto tendence existovaly, je zapotřebí je důrazně odmítnout. Na druhé straně ale platí, že po veškerém vývoji, který nastal po skončení války, není zapotřebí dnes z drtivé většiny už potomky vysídlených Němců z českých Sudet démonizovat. Jsou součástí demokratického Německa, k němuž jsme za komunismu vzhlíželi téměř jako k ideálu s úctou a obdivem a kde máme mnozí příbuzné a přátele. Sudetští Němci žádné nebezpečí nepředstavují. Sám jsem k tomu vytvořil slogan: Tak dlouho jsme se báli toho, že nám sudetští Němci zaberou Karlovy Vary, až jsme je měli plné Rusů. Jak správně H. Ziegler upozorňuje, hrozba číhá jinde: „Daleko horším nebezpečím pro Českou republiku je tzv. Klub českého pohraničí, který se podílí na organizacích demonstrací proti údajnému sudetskému nebezpečí.“ Jinými slovy, k dobrému úsudku patří také schopnost rozpoznat, kdo je naším skutečným a kdo smyšleným nepřítelem.
Současně chápu, že někteří Češi mají problém s tím, že příští sjezd sudetoněmeckého sdružení se má konat v Brně – a nemám jim to za zlé. Negativní reminiscence převažují nad hodnotou usmíření. Nedivím se, ale dodávám: usmíření a narovnání vztahů mezi oběma komunitami je jediný způsob, jak spolu vycházet v duchu dobrého sousedství, založeného na vzájemné dobré vůli. Jejím symbolickým projevem může být i brněnské hostitelství sudetoněmeckého sjezdu. Dialog neznamená, že spolu nutně ve všem souhlasíme. Dialog znamená, že spolu v přátelském duchu a kultivovaně hovoříme. A hovořit lze kdekoli, v Regensburgu, Mnichově, Augsburgu nebo v Brně.
Rozhodně si nemyslím, že je namístě sudetských Němců se bát, vnímat je jako hrozbu. To by bylo naše národní uvědomění vybudováno na hodně vratkých základech. Sudetských Němců se budeme bát a Německa, našeho největšího souseda, klíčového obchodního partnera a spojence v NATO nikoli? Má to logiku?
●
